Herec Pavel Nový je určitě prima chlap, kamarádský a se smyslem pro humor. Utekl hrobníkovi z lopaty a opravdu o něm platí - co mě nezabije, to mě posílí.
Jeho příběh patří k nočním můrám - jednoho dne upadl do bezvědomí, a když se probral, měl ochrnuté celé tělo. Někde si vyhlédl tzv. západonilský virus, který tak byl pojmenován podle lokality svého výskytu; jde o poměrně nebezpečné a zákeřné onemocnění.
Dnes, skoro po čtrnácti měsících, už může chodit i bez francouzských berlí, ale říká, že ještě pár věcí úplně nefunguje.
Před Rehabilitačním ústavem v Kladrubech nás s fotografem až do poslední chvíle baví, pózuje s šálou v národních barvách, kterou tam utkal - napište, ať sem lidi pošlou zbytky vlny, které by jinak vyhodili, tady se to při terapii všechno použije.
Pak nám ještě zahraje propracovanou etudu chození s berlemi a mě napadá, že by zdejším pacientům mohli předepisovat medikament na obnovu životní energie s názvem Pavel Nový alespoň třikrát denně.
* LN Už jste se dozvěděl, kde jste si ten svůj západonilský virus uhnal?
A vy víte, kde jste chytla minulou chřipku?
* LN Sotva.
No tak vidíte, já taky nevím, kde tohle na mě skočilo. Je to virové onemocnění. Denně spolykáte spoustu virů a bakterií, ale lidské tělo se s tím pochopitelně dokáže vypořádat. Ovšem někdy je člověk oslabený nebo dojde k určité konstelaci. A když si tahle potvora najde správnou chvíli a správné tělo, malér je hotový.
* LN Ovšem teď už jste téměř vyléčený a můžete rekapitulovat.
Vyléčený? Jsem tak uprostřed. Řekněme na cestě.
* LN Co bylo nejhorší?
Když jsem umřel, tak jsem se hrnul nahoru a dorazil ke svatýmu Petrovi na obláček, řekl mi: „Co ty tu pohledáváš?“ a poslal mě dolů. Tam se mi nechtělo, a tak jsem se tady ještě stavil.
* LN A teď doopravdy, jak to celé probíhalo?
Život mi zachránili v příbramské nemocnici. Původně jsem byl přijat na infekci, a když to se mnou seklo, byli nablízku sestry Dobrovičová a Božková a MUDr. Mikláš. Zase mě „rozběhli“ a šup se mnou na ARO. Tam si se mnou užili tu nejhorší dobu, kdy to bolelo a bylo to se mnou opravdu špatné. Pak se můj stav podařilo stabilizovat, ale pořád se nevědělo, co to způsobilo. Až když jsem se dostal na rehabilitaci do Motola, přišla zpráva z laboratoře ze Střešovic, že jde o západonilskou horečku.
* LN Víte ještě o někom, kdo si takovou nemoc pořídil?
Ono se totiž zřejmě pokaždé nepozná, že jde právě o tuhle nemoc, a lidé, kteří na ni třeba umřeli, měli jako příčinu smrti horečku a zástavu srdce a dýchání. Prostě, když vás včas nikdo nerozdejchá, je konec. Jedna epidemioložka mi řekla, že v Americe, kam se tenhle virus dostal asi prostřednictvím letadla, onemocnělo asi 600 lidí a z toho každý pátý umřel, protože neměli včas záchranu.
* LN Co se vám honilo hlavou, když jste se probral?
Dostal jsem hrozný vztek a z toho vzteku jsem upadl zase do bezvědomí.
* LN A když jste se probral podruhé, viděl jste tunel se světlem na konci nebo něco podobného?
Ne, nic. Jsou věci, které se prostě nedají zrekapitulovat, protože si je nepamatujete. Mozek je už tak zařízený, protože ty horší zážitky si mozek někam ukládá, zůstávají v něm, ale člověk si je nepamatuje.
* LN Vy jste ale celoživotní sportovec, na tom se určitě dalo stavět, ne?
Bylo z čeho brát a řekli mi, že jsem to asi přežil právě díky tomu. Za dva a půl dne, kdy jsem byl mimo, jsem přišel o víc než 20 kilo. Pan primář Bilina mi řekl, že s největší pravděpodobností tělo v souboji s virem bralo energii samo ze sebe.
* LN Celé je to dost hrozná záležitost - z ničeho nic se najednou člověk potácí na pokraji vlastní smrti.
Není to hrozné. Měl jsem štěstí a zažil jsem něco, co mi dalo možnost poznat sám sebe a svoje okolí.
* LN Na co jste přišel?
Byla to celkem dobrá zjištění - o sobě, o mé rodině a kamarádech. Ivan Hron za mnou chodil každý den do nemocnice a každé ráno přinesl dva čerstvé rohlíky.
* LN Neměl jste někdy na začátku stavy, kdy jste to chtěl vzdát?
Ne. Lidé hovoří v té souvislosti o vůli. Nevím. Tělo je prostě uzpůsobené k tomu, aby za všech okolností lnulo k životu. Byl jsem udržovaný v jakémsi polobdělém stavu, protože jsem měl dost bolesti. Ale díky této nemoci jsem dostal úřední potvrzení, že mám mozek. Ten ale byl nemocný a nebyl schopen myšlenek. Ani těch pozitivních, ani negativních. Prostě mě naštěstí nenapadalo nic blbýho. I když první, co vám vleze do hlavy, je proč. Proč zrovna já. A jediná odpověď je: Proto.
* LN Přinesla vám nemoc nějaké zásadní zjištění?
Pořád platí, že co tě nezabije, to mě posílí. Každá zkušenost je dobrá.
* LN Bez takové zkušenosti bych se dokázala obejít.
Abychom mohli ocenit to dobré, musíme poznat i to špatné.
* LN Jak vás tak pozoruji, vy asi budete bytostný optimista.
Když já zase nevím, co je to optimista.
* LN Řekla bych třeba vidět věci z lepší stránky.
Moje babička říkávala - všechno špatný je pro něco dobrý.
* LN No jo, to platí vlastně i o vaší k cestě k divadlu; protože vás nevzali na DAMU, mohl jste k divadlu jako elév. Bylo to tak?
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
Jsem u divadla z protekce. Na DAMU mě nevzali třikrát, ale mám slíbeno, že tam budu učit, abych se „pomstil“. Chci mít smlouvu, kde bude napsáno, že jsem tam učil. A tu si zarámuju. Mám připravený seminář - Život v divadle a divadlo v životě.
* LN A o čem bude?
Jak jsem říkal - to je přece téma. Přece vám tu přednášku nebudu dělat teď. A pak, copak jsem blázen a budu prozrazovat svoje know-how?
* LN Jak to bylo s tou protekcí?
Zařídila mi ji Vlasta Fáberová, kamarádka mých rodičů, která byla v příbramském divadle. Komunistka, která prošla koncentrákem. Mimochodem - říkala mi, že to byla nejlepší léta jejího života. Dlouho jsem tomu nerozuměl, a teď už jo. Tvrdila - tam jsem věděla, kdo je kdo. Všechny prý držely pohromadě a staraly se o sebe. A díky tomu přežily. To je moc důležité. To je to, co jsem už říkal, když jsem líčil, jak mě moje rodina a okolí v nemoci ohromně podporovaly, protože když na vás někdo tak myslí, dodává vám energii, kterou potřebujete. Vztahy mezi lidmi vytvářejí neuvěřitelnou sílu a ta je důležitá v takových situacích. Ale to jsem odbočil. Vlasta mě dostala do příbramského divadla a pak sama vystoupila z partaje - táta jí dal přečíst Londonovo Doznání a ona řekla, že v takový partaji nebude.
* LN Jak jste se v té Příbrami měl?
Byl jsem tam sedm let a tady platí: sedm let jsem u vás sloužil, a nic jste mi nedali. Ale byla to moje chyba. Já jsem si bral spíš to horší. Pak jsem byl sedm let v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech a to byl opak. Tam jsem se zas tak neflinkal a měl taky kliku na role a na kolegy. Potkal jsem se na jevišti s Gustavem Opočenským a s Libuší Řídelovou Byla tam, myslím, v té době velmi dobrá sestava. Třeba se Zdeňkem Pospíšilem jsme dělali Křižník Potěmkin. Tohle angažmá jsem měl místo školy.
* LN Jak jste se přesunul z Příbrami do Varů?
To byla náhoda. Měl jsem jít do HaDivadla do Prostějova, a jelikož můj kádrový posudek by jim hodně zkomplikoval situaci, nemohli o mně ani uvažovat. Sami měli svých problémů dost. Byl jsem tedy najednou bez angažmá, a tak jsem zkoušel najít si ho po telefonu a zjistil jsem, že ve Varech je nějaké škatule, škatule, hejbejte se, a vyrazil jsem do světa. Vzal jsem to ještě přes Plzeň, kde byl tehdy šéfem Ota Ševčík. Nechtěli mě k němu pustit, ale já jsem se mu stejně vnutil do kanceláře. Řekl jsem mu, kdo jsem, a on na mě koukal - v životě mě neviděl a nic o mně neslyšel, byl jsem úplná nula. Tak na mě hleděl a povídá, ale pane Nový, z Plzně se chodí do Národního. Tak jsem řekl - aha, promiňte, že jsem zdržoval, a mazal jsem dál do Varů.
* LN Vy jste ale z divadla odešel na nějakou dobu úplně a šel k dráze. Co se stalo?
V příbramském divadle režíroval jistý Vojtěch Trapl, taky pěknej prezent, a ten tam měl dva hochy „Trapl boys“ - Tůmu a Roučka. Ten druhý byl hodně divný člověk. A tak pochopitelně nastaly situace, že jsem ho chtěl zabít, skoro jsem začal připravovat jeho vraždu.
* LN To ale nebylo moc křesťanské.
To, co dělal on, taky ne.
* LN Co jste měl tak strašného v kádrovém posudku?
Nevím, nejspíš bolševické výmysly, tím se nemá dnes cenu zabývat. Ty mně tam zanesla estébačka z divadla. Vždyť snad víte, že byli všude. Jak řekl jeden bolševik, všichni jsme kádrové rezervy, jen o tom nevíme. Stačí se jet podívat do archivu v Pardubicích. Když jsem byl na vojně, viděl jsem svůj spis. A v tom mém spisu je fotka, kterou bych moc chtěl. Z dědova funusu. Byl ruský legionář. I na něj vedli bolševický estébáci spis.
* LN Odejít naráz, to ale za socialismu moc nešlo. Jak jste to zaonačil?
Ředitel mi vyhrožoval, že to tak rychle nepůjde, že je mi přes čtyřicet, ale právník mi poradil, abych to narazil na nevyužití kvalifikace. Nejsem študovanej herec, ale mohl jsem v divadle dělat šéfa techniky nebo provozu a taková místa byla obsazená. Narazil jsem to na to, že jsem herce vlastně dělal z nouze. Odešel jsem z divadla a kádrová pracovnice našeho divadla soudružka Bezoušková mi zařídila, aby mě otravovali esenbáci, že nepracuju, a na to, jak známo, za bolševika byl paragraf. Pořád mě legitimovali. Když to bylo během sedmi dnů pětkrát, došlo mně, že si musím sehnat práci. Mohl jsem jít na takzvanou volnou nohu, ale to bych musel čtvrtletně dokazovat své příjmy. Na to jsem se vykašlal a šel dělat na dráhu traťového dělníka. To bylo pole působnosti, které komunisty nezajímalo, protože byli rádi, že to vůbec někdo dělá. Chodil jsem do práce, kdy já jsem chtěl, jen s tím, že jsem se musel dohodnout předem. A přitom jsem točil televizi i filmy. Bohužel tahle železniční idyla už dneska není, protože dráha je řízena počítači. Za Rakouska-Uherska byla skvěle vymyšlená, byl to neuvěřitelně spolehlivý a jednoduchý princip. Franta předal vlak Lojzíkovi a ten zase Pepovi a takhle si to osobně předávali od nádraží k nádraží a nemohlo se nic stát, podél cest ještě byly vechtrovské domky a denně tu trať všude někdo prošel - pěšky, a ne na drezíně. A zkontroloval všechno a zapsal to do knihy. Neexistovalo nějaké: sakra, vždyť jsem mu to říkal. Všechno muselo být zanesené v knize a podepsané. Jo, kdyby tak na takovém principu fungoval stát, to by bylo skvělé, mám pocit, že v Rakousku to takhle existuje pořád.
* LN Diváci vás dnes znají hlavně jako dlouholetého člena Ypsilonky. Jak jste tam z té oblasti a od dráhy došel?
Cpal jsem se tam Schmidovi deset let, ale on pořád nic. Potom mně najednou zavolal, jestli k nim ještě chci. Bylo 3. září, čtvrt na tři, právě jsem přišel ze šichty a povídám mu, zítra v deset budu na zkoušce. Letěl jsem zpátky na nádraží a zeptal se, jestli můžu skončit posledního srpna. Prý ano. Vrátil jsem boty, mundúr, helmu a rukavice a tím to bylo vyřešený. A šéf, Pavel Bláha, řekl: Co ty dva dny? Máš je jako dárek, pravil jsem velkoryse.
* LN Proč jste tak chtěl do Ypsilonky, tak dlouho po ní toužil?
Viděla jste Ypsilonku hrát?
* LN Mockrát.
Tak: proto.
* LN Dobře, ale to byste to měl jednoduché, proč jste nechtěl třeba do Činoherního klubu?
To bych samozřejmě taky rád, ale věděl jsem, že to není tak úplně moje, Ypsilonka měla muziku a tu já musím mít. Činoherák jsem samozřejmě miloval, kolikrát jen jsem viděl Strýčka Váňu, ale i jiné inscenace byly výborné - Hejtman z Kopníku, Pension pro svobodné pány. To byly ve své době určující věci. Ale zrovna tak to bylo v Ypsilonce. Třináct vůní, Michelangelo, Matěj Poctivý, Vosková figura... Schmid je také úžasný v tom, jak si skvěle dokáže vybrat lidi, vždyť se jen podívejte, kdo všechno jeho divadlem prošel.
* LN A jak tady vlastně trávíte svůj čas, sledujete, co se děje ve světě? Co říkáte volbě amerického prezidenta?
Obamu zastřelí, copak tak rasistický stát unese, že má černýho prezidenta? Taková je historie Spojených států. Jen si vezměte, kdo v těch volbách stál proti komu - McCain, chlap, který prošel peklem a je takzvaný hrdina. Z takových hrdinů mám strach, a velkej. Mám raději takové, jako je Vašek - tedy ten, co neumí hrát tenis. To je můj hrdina. A taky třeba Karel Čapek, to jsou lidi, kteří mně imponují.
* LN A co Vašek, který umí hrát tenis?
Tak trochu ho znám a líbí se mi, že umí být vtipný, ale na politické scéně to moc nejde, takže je čím dál méně vtipný a to je mi líto.
* LN Ovšem ten, který tenis nehraje, byl a je vtipný, i co se týče politiky.
No, však se mi taky líbí víc.
* LN Tak trochu jste mi utekl od toho, co tu celý den děláte.
Od rána do večera makám na sobě, a to tak, že velmi intenzivně. Ráno jdu plavat, pak jdu do výtvarné dílny, kde tkám - a utkal jsem šálu v národních barvách. Rozhodl jsem se ji proslavit, protože ji vydražím a za ty peníze se koupí něco pro kladrubský ústav. Po snídani je chvilku klid, to si vyřizuju telefony a podobně, protože už se pomalu vracím do normálního života. Pak je šlapání na rotopedu, společné cvičení, individuální cvíčo. A oběd. Po něm relaxace, která je důležitá, pořád ještě mám přikázáno nepřetěžovat se. Odpoledne jdu do fitka, protože musím nabrat zpět sílu. Už jsem byl s Lenkou Klimešovou, to je moje terapeutka, na kole po kraji a vyjel jsem i pár kopců. Péče je tu skvělá a vůbec musím říct, že navzdory tomu, jak všichni pořád na naše zdravotnictví nadávají, já se setkal jen se špičkovou péčí. Pro všechny.
* LN Kolik měsíců už tu jste a jak to plánujete dál?
Jsem tu dlouho a doufám, že tu ještě dlouho budu. Pan doktor Vacek říká, že už je na čase, abych šel hrát divadlo, že musím taky zaměstnat mozek. Ještě je pár věcí, které nefungují, jak by měly, a trochu mě to trápí. Musím poslouchat doktory, ovšem i když by to bez nich nešlo, vím dobře, že uzdravit se musí člověk sám. Pomoz si sám a bude ti pomoženo.
***
Obamu zastřelí, copak tak rasistický stát unese, že má černýho prezidenta? Taková je historie Spojených států.
