Na festivalu působil Kim Ki-duk jako vtělená skromnost a jeho mírné vystupování vůbec nenapovídalo, že jde o režiséra proslulého drastickými násilnými scénami. Nebo nově o zapáleného bojovníka proti jaderným elektrárnám.
LN Do Karlových Varů jste letos přijel uvést nejen svůj film, ale také snímek svého krajana Lee Chang-donga Poezie. Čím je vám ten film blízký?
Mám obecně režiséra Lee Chang-donga nesmírně rád, on umí dělat filmy, jaké já dělat neumím. Považuji jej za režiséra světového formátu. Má schopnost velmi přesně zachytit lidský charakter. Pro festival jsem vybral Poezii i proto, že mi Karlovy Vary připadají poetické. A hlavně si myslím, že se tady bude líbit.
LN Z vašich posledních filmů jako by se poezie spíš vytrácela a ustupovala řekněme kritické výpovědi o společnosti.
Ano, to je dobrý postřeh. Možná jsem si to třeba v případě Piety ještě sám neuvědomil, ale opravdu tam tenhle prvek je. A také ve filmu One on One vidím příklon ke kritice politiky, zvláště tedy té korejské. A teď ve filmu Stop je to samozřejmě jednoznačná kritika používání atomové energie.
LN Co ale zůstalo i ve vašem posledním snímku, je myslím odhodlání postavy i diváka tak trochu mučit. Tentokrát jste si k tomu vybral zvuk, který chlapci narozenému po jaderném ozáření působí nesnesitelné utrpení. Proč právě zvuk?
Je to pasáž na konci filmu, kde dochází k velkému zlomu. Narodí se dítě, o kterém si všichni myslí, že bude postižené. A ono mu zdánlivě nic není. Až na to, že to dítě slyší mnohonásobně víc než ostatní lidé. Proto musí mít ochranná sluchátka, aby mohlo fungovat. Ale nejde mi ani tak o to konkrétní postižení. Má to být spíš taková metafora, vzkaz lidem. Chci tím ukázat, že i když je spousta demonstrací proti používání jaderné energie, nikdo je neslyší. Všichni mají na uších taková sluchátka jako ten chlapec. To je hlavní význam té scény.
LN Co byl přesně impulz k natočení filmu Stop? Výbuch ve Fukušimě v roce 2011?
Ano, byla to Fukušima. Scénář jsem napsal vzápětí poté, co jsem viděl zprávy o ní.
LN Váš názor na jádro byl odjakživa takto kritický, nebo to změnila právě až Fukušima?
Já jsem byl už předtím dost proti používání jaderné energie, minimálně po Černobylu. Ale po Fukušimě to ještě zesílilo.
LN Významným tématem vašich filmů je odpovědnost, tentokrát dokonce odpovědnost spotřebitele za stav světa. Opravdu myslíte, že je možné žádat po obchodnících, aby zhasnuli světelné reklamy? Tak, jak to zoufale vyžaduje jedna z postav snímku Stop?
Víte, když se podíváme do minulosti, spotřebovávali jsme mnohem méně energie. Zejména třeba konkrétně v Japonsku. A tam se po té tragické události pokusili o snížení spotřeby elektřiny a několik let neměli vůbec v provozu jaderné elektrárny. V současné době už mají zase dvě, v Ósace a v Sendai. Jakmile si lidé zvyknou na velkou spotřebu a dostatek čehokoliv, pak se velmi těžko vracejí zpátky k šetrnosti. A to je velký problém n ás jako celého lidstva. Víme, že dokážeme přežít s menší spotřebou, ale jakmile si uvědomíme, že můžeme mít více, využíváme toho a chceme si takový standard zachovat. Přestože to jde proti nám.
LN Generálním partnerem karlovarského festivalu je společnost provozující dvě jaderné elektrárny. Díky nim se vlastně také promítá váš film. Nemáte z toho divný pocit?
To celkem neřeším, myslím, že je to záležitost programového oddělení, jak vybírá filmy na přehlídku. Myslím, že ať je sponzorem kdokoli, program by si měl zachovávat nezávislost. A to se také děje. Právě díky té nezávislosti je to skvělý festival.
LN Cítíte dnes jako tvůrce větší odpovědnost vůči svým divákům nebo obecně společnosti než dříve?
Dřív jsem vůbec neměl problémy s rozhodováním, jaký film natočím, co bude obsahovat a podobně. Nikdy jsem v tom necítil žádnou tíži. Ale u filmu Stop byla ta tíže nesmírná, rozhodoval jsem se velmi těžko, pořád jsem váhal, jestli mám, nebo nemám ten snímek natočit. Věděl jsem, že to bude problematické. Že bude velká pravděpodobnost, že ho odmítnou festivaly, že bude téměř nemožné, aby byl uvedený do kin. Že se skoro určitě nebude prodávat. A že se samozřejmě nebude líbit zastáncům jaderné energetiky. Ale přesto jsem se rozhodl, že musím. A je to pro mě nesmírně důležitý film.
LN Před několika lety po úspěchu Piety na benátském festivalu jste velmi otevřeně mluvil o tom, že vrchol své tvůrčí dráhy vidíte už daleko v minulosti, okolo roku 2004, kdy vznikl film 3-iron. Přesto dál pilně natáčíte a zjevně nacházíte nová témata. Jak dnes vidíte svou uměleckou budoucnost?
To je nesmírně těžké říct. Pro mě je už vážně těžké ty filmy točit, těžké je i psát scénáře. Těžké je to nastříhat... Podívejte se na mě, jak jsem šedivý, vysílený, zdá se mi, že nemám dost energie, ale ano, pořád filmy natáčím. Co však bude, to nevím, ten odliv energie je zřetelný. A možná toho budu muset brzy nechat. Ale pravda také je, že psaní scénářů a natáčení filmů je pořád to, co mě baví nejvíc. Je to to, čím žiji.
