19. července 2018 6:09 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Jsem znechucená. Rakušané chtějí zamaskovat, co se v mauthausenském lágru dělo, říká dcera pamětníka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 15Diskuse
Přemysl Šindelka (vlevo) se svým bratrem Daliborem v kamenolomu při oslavách... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Přemysl Šindelka (vlevo) se svým bratrem Daliborem v kamenolomu při oslavách... | foto: Archiv Ivana Sládková

PRAHA Je dcerou donedávna posledního žijícího českého vězně z mauthausenského koncentračního tábora Přemysla Šindelky. Proto se Ivana Sládková cítí být situací v tamním památníku, jenž uzavřel proslulé schody smrti a chce u nich vybudovat výtah s vyhlídkovou plošinou, znechucená. „Jsem ráda, že se tatínek nedožil toho, co se v lágru momentálně děje,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Lidovky.cz: Co na situaci v Památníku koncentračního tábora Mauthausen říkáte?
Jsem z toho opravdu znechucená. Už před několika lety to začalo likvidací vybavení posledních domů, které na místě zůstaly z doby války. Nezůstalo v nich nic. Zmizely i panely s dobovými fotografiemi, které vypovídaly o životě v táboře. Člověk, který v lágru za války nežil, nemůže nikdy pochopit, co vězni zažívali. Ale z těch fotografií to bylo alespoň částečně patrné. Naopak vzniklo muzeum, které vůbec nevypovídá o tom, jaký lágr byl.

Kamenolom s lágrem úzce souvisí, protože většina vězňů v něm pracovala. Je jeho součástí. A představte si, že přijdete na cestu ke kamenolomu a najednou jsou tam stavební zábrany. U nich stojí ozbrojení policisté v civilu a říkají vám, že dál nemůžete. Nepustí vás ani zapálit svíčku za tatínka, kterého jste tam měli. Jsem ráda, že se tatínek nedožil toho, co se v Mauthausenu momentálně děje.

Ivana Sládková spolu s tatínkem v Mauthausenu při oslavách osvobození v roce 2009.

Ivana Sládková spolu s tatínkem v Mauthausenu při oslavách osvobození v roce 2009.

Lidovky.cz: Památník schody smrti vedoucí do kamenolomu uzavřel údajně proto, neboť neodpovídá stávajícím technickým normám. V Mauthausenu jste byla naposledy v květnu, je dle vás schodiště v tak špatném stavu, aby bylo znepřístupněno?
Říká se, že jsou nebezpečné, a nesmí se na ně chodit. Důvod, proč jsou zavřené, jsem ale nikdy nepochopila. Vždyť jde o místo vypovídající o tehdejších událostech. Když jdete v dnešní běžné obuvi po tamních naskládaných kamenech, uvědomujete si, jak špatně se muselo chodit vězňům, kteří chodili v dřevácích, které jim navíc vůbec neseděly. A ještě, když odcházeli z kamenolomu, museli tahat na zádech kámen, který nesli na stavbu. Podle toho, jak to nyní vypadá, si to ale už nikdo nebude moci vyzkoušet.

Vězni koncentračního tábora Mauthausen pochodující s kameny po schodech smrti.

Vězni koncentračního tábora Mauthausen pochodující s kameny po schodech smrti.

Nehledě na to, že zavřeno bylo i pět schodků k jednotlivým pomníkům národů, jejichž občané byli vězněni v Mauthausenu. Představte si, že staří lidé, kteří tam přijeli, lezli k pomníku po vedlejším kopečku po čtyřech, protože na schody nemohli. Připadalo nám to jako vrchol drzosti.

Lidovky.cz: Jak to na vás celé působí?
To, co se tam děje, chápu jako neskutečnou snahu zamaskovat a neukazovat to, co se v lágru dělo. Rakušané se k tomu staví velmi zvláštně. Po válce dokonce tvrdili, že netušili, že je nahoře v městě nějaký tábor. Všichni vězni přitom říkali, že to není možné. Chodili do lágru z nádraží, které je na druhé straně řeky, takže přes Mauthausen museli projít.

A když vězni náhodou utekli, velitelství povolalo statkáře z okolí, aby vzali pušky a šli honit uprchlé vězně jako lovnou zvěř. Statkáři pak dokonce psali do lágru dopisy, že je velice obtěžuje křik mučených vězňů. Žádali, aby byli mučeni jinde a křik se tak nenesl k nim do usedlostí. Že by jim vadilo, že se to děje? Vůbec. Hlavě ať to dělají jinde.

Přemysl Šindelka na Pražském hradě, kde přebíral vyznamenání od prezidenta Václava Klause v roce 2010.
Přemysl Šindelka před rodným domem v roce 1945 po návratu z tábora v Mauthausenu s matkou Kamilou, která se vrátila z koncentračního tábora Ravensbruck.

Lidovky.cz: Je to vůbec možné zamaskovat takovou historii?
Obávám se, že v budoucnu bude z koncentračního tábora nějaká ozdravovna. Až tam budou naši vnuci jezdit, budou říkat: tady že se dělo něco hrozného, vždyť tady to bylo jak na táboře. Z toho mám velkou obavu. Mrzí mě, že se k tomu Rakousko takto staví. Vězni navíc pracovali v Mauthausenu samotném, budovali komunikace, pracovali na statcích. Město by si mělo aspoň vážit práce, kterou tam vězni předvedli.

Lidovky.cz: Váš otec v kamenolomu pracoval, po schodech chodíval. Vyprávěl vám o tom?
Když jsem byla mladá, tatínek o tom nikdy nemluvil. Myslím, že pro vězně to byly tak hrůzné zážitky, že o nich nemluvili. Pravidelně k nám jezdili na návštěvu jeho spoluvězni, kteří bydleli poblíž. Otec občas něco řekl, když spolu vzpomínali na to, co se tam stalo. Ale nám to nevykládal. Vím jen, že nikdy nechtěl, abychom vyhazovali jídlo. Nesměli jsme to. To mu hrozně vadilo.

Pověstné mauthausenské schody smrti do kamenolomu.

Pověstné mauthausenské schody smrti do kamenolomu.

Plotem zajištěná přístupová cesta k mauthausenským schodům smrti.

Plotem zajištěná přístupová cesta k mauthausenským schodům smrti.

Po jeho smrti bohužel už nežije nikdo, kdo by těm Rakušákům řekl dost, tohle nedělejte. Chceme ale, aby to prostředí bylo zachované a nedělalo se z něj něco jiného. Život v lágru byl tak hrozný, že si to nikdo z nás nedovede představit. Nějaké památky na to, co se tam dělo, by měly být zachovány pro další generace.

Lidovky.cz: Budete teď do Mauthausenu jezdit méně?
Určitě tam budeme jezdit dál. Chceme navštěvovat i další pobočné tábory a seznámit se s historií, jak jen to bude možné. A budeme bojovat za to, aby to tam zůstalo, jak to vždy bylo. Jen mám obavy, že nás nikdo nebude poslouchat a nic s tím nespravíme.

  • 15Diskuse


Robert Sattler

Autor

Robert Sattlerrobert.sattler@lidovky.czČlánky