Na nostalgický trip do „zlatých devadesátých let“ vyšle návštěvníka výstava fotografií z dobových koncertů v pražském Popmuseu.
Kulturní centrum Kaštan, kde Popmuseum sídlí, není zrovna v centru hlavního města, k duchu výstavy Přišli včas (i s křížkem po funuse) se ale odlehlejší lokace vlastně hodí.
Projet se tramvají do končin, kde se člověk běžně nevyskytuje, vykonat svého druhu pouť. Cesta dvaadvacítkou se tak může stát, ehm, analogií cesty v čase. A zas až tak strašná dálka to tedy není a v tramvajích se většinou topí - dají se zakusit úmornější štrapáce než tahle. Zároveň ale vzdálenost místa konání od centra zaručuje, že se do prostor expozice nedostane nikdo, kdo šel jen náhodou kolem.
Je slušná pravděpodobnost, že návštěvník bude výstavu studovat sám nebo ve společnosti nějakých spřízněných duší, které podobně jako on pocítily potřebu dát trochu konkrétní tvar vzpomínkám, jež se postupem let trochu rozpily a slily jedna do druhé.
Těch pár let navíc První polovina devadesátých let nabývá v očích pamětníků, kteří měli to štěstí, že si je mohli užít hlavně z té jejich lepší stránky (nebylo jich zas až tak málo), kontur až mytických, zvlášť když jednoho zajímala hudba. V něčem je to paradoxní -přímo v tom čase si mohl spíš připadat, že je svědkem prvních fází zrodu, začátku nějaké cesty, v jejímž cíli měl být zlatý věk, zatím ale ještě schovaný někde za horizontem. Koho asi tehdy napadlo, že zlatá éra kolem něj frčí právě teď, že jednou bude se slzou v oku vzpomínat na tu improvizaci, častou neumělost, zmatek a kutilské kouzlo tehdejších ulic a akcí, jež se v nich odehrávaly, bude mu připadat v něčem přitažlivější než v mnohém předvídatelnější, profesionálnější a usedlejší poměry dnešní.
Samozřejmě že také (asi především) kvůli tomu, že mu tehdy bylo o těch velmi podstatných pár roků míň.
Výstava v Popmuseu má velmi „devadesátkový“ feeling. Žádná expozice, za níž by byly cítit myšlenkové pochody ozlomkrk uvažujícího kurátora. Jedna místnost, ve které jsou na panelech připevněné fotky, plus pár artefaktů - hudební nástroje, vstupenky, pár výstřižků z tisku, plakáty (ten na festival v Kaplici slibuje Garáž, Kabát, Suzi Quatro a Primal Scream - eklektičtější line up by jeden z prstu jen těžko vycucal). Především ale jde o ty obrázky, o to, co na nich je, a možná ještě víc o věci, jež zůstaly mimo výřez.
Na pódiu i pod ním Většinou zachycují výstředně oblečené (případně svlečené), často mladé lidi, s kytarou či bez, s mikrofonem či bez. Bobby Gillespie ze zmíněných Primal Scream se vlní na pódiu jak mírně intoxikovaný adonis, nebožtík Frank Zappa se sklání ke kytaře, pohublý Nick Cave si sebevědomým havraním pohledem poprvé podmaňuje Lucernu... Obrázky připomínají i kapely, jejichž jména i hudbu člověk už dávno zapomněl (možná ani nebylo tolik důvodů si je pamatovat), patřily ale tehdy ke koloritu scény (belgičtí La Muerte). Možná by si tváře těchhle lidí prohlížel s větším zájmem než snímky z koncertů megahvězd, na jejichž fotky v novinách narazí ještě dnes (Rolling Stones), nebo umělců, kteří jsou v Česku pečení vaření (Suzanne Vega).
Hodně místa je vyhrazeno pro fotky těch, kdo přišli s „křížkem po funuse“, tedy hudebníků, jejichž koncerty se v době největší slávy v Praze nekonaly, a teď se ty slavné kapely především 70. let v Česku stavěly do fronty, aby jejich stárnoucí fanoušci stihli dohnat dřív zapovězený odvaz.
Stejně velký zájem jako snímky mohou vyvolat popisky, suše sdělující jméno interpreta, datum a místo. K nastartování pamětníkovy fantazie to ale často stačí. Ve tmě, která muzikanty na fotkách většinou obklopuje se snaží najít něco povědomého, jsou tam přece schované obrysy míst, jež znal.
A možná někde za objektivem, který zachytil vystavenou momentku, je někde i on sám. Tehdy byl taky fascinovaný lidmi, kteří stáli na pódiu, dnes by možná s ještě větším zájmem studoval obrázky lidí pod ním a místa, kde se to celé odehrálo. O publiku se hojně mluví v sestřihu dobového zpravodajství (většinou to jsou ukázky z televizního magazínu Bago), přijíždějící rockeři jsou v něm konfrontováni s mile „pronikavými“ dotazy typu „Proč myslíte, že jste v téhle zemi (kam jste před hodinou přijeli a nikdy předtím se o ni nezajímali - pozn. aut.) tak populární?“ Nic se vám nevyrovná Nick Cave se před odpovědí nejprve ujistí: „Jsme v Československu, že jo?“, pak vysekne květnatou ódu na československé publikum, jemuž se žádné jiné co do vnímavosti na světě nevyrovná a tak dále a tak podobně. Dnes na obrazovce vynikne lehká ironie toho momentu, v té entuziastické době ale divák takovou automatickou chválu asi zbaštil i s chlupama.
***
Přišli včas (i s křížkem po funuse)
Popmuseum KC Kaštan, Praha Břevnov otevřeno st-ne 16-20
