Jsou věci, o kterých se hlasovat nedá, líčí Vinterbergova Komuna

I když Komuna není autobiografický snímek, Vinterberg tu zúročil své zkušenosti teenagera dospívajícího v kolektivní domácnosti svých rodičů a jejich přátel. „Vyrůstal jsem mezi genitáliemi ve velkém domě a bylo to absolutně báječné a skvělé,“ řekl na toto téma magazínu Screen. „Pamatuji si to jako zlaté, fantastické období, ale samozřejmě tam byly i dramatické záležitosti a konflikty.“ Látku zpracoval nejprve jako divadelní hru, následně podle ní spolu s Tobiasem Lindholmem napsal filmový scénář.

Erik (Ulrich Thomsen) a Anna (Trine Dyrnholmová).

Za autorovo vtělení lze ve filmu považovat čtrnáctiletou Freju, jejíž rodiče s nápadem založit komunu přišli a dali pro ni k dispozici svůj dům. Učitel architektury Erik prostornou vilu zdědil po svém otci a pro tříčlennou rodinu připadá jemu i jeho ženě Anně příliš velká. Erik chce nejprve dům prodat, Anna jej ale přesvědčí k experimentu, který ji nakonec téměř zničí.

S blízkými i vzdálenějšími přáteli, kteří společnou domácnost utvoří, je někdy zábava, někdy těžké pořízení. V tom ale kámen úrazu není. Problém je, že žádné společenské uspořádání neuchrání člověka před citovými karamboly a krizemi těch nejintimnějších vztahů. A komunita přátel (de facto náhrada za tradiční širokou rodinu) sice za určitých situací může svým členům pomoci nést žal a trápení, jindy ale působí jako jejich nevypočitatelný zesilovač.

Emma jako by Anně z oka vypadla, až na to, že je o dvacet let mladší...

Vinterberg do prostředí idealistické komunity zasadil příběh, který by se v podstatě mohl odehrát i bez ní – ale byl by dnes bohužel příliš obehraný, známý a smutně banální. Erikovi vstoupí do života jedna z jeho studentek. Emma jako by Anně z oka vypadla, až na to, že je o dvacet let mladší. Když se Erik Anně přizná, snaží se Anna o konstruktivní přístup, nakonec sama Erikovi navrhne, aby Emmu přizval do komunity. A tehdy pro Annu začne skutečné peklo: její snaha čestně prohrát s mladší konkurentkou by byla drásavě beznadějná i v „normální“ domácnosti. V komunitě je ale Anna pod drobnohledem všech. A v situaci, kde by ji jinak „jen“ opustil manžel, se musí vyrovnat s hrozbou ponižujícího zapuzení celou skupinou.

Citoví analfabeti

Vinterbergova Komuna se odehrává v polovině 70. let, tedy v oné době, kdy Evropané středního věku za pomoci spisovatelů a filmařů znepokojeně zkoumali svůj citový život a shledávali jej depresivně prázdným, neautentickým a neuspokojivým. Ingmar Bergman natočil v roce 1973 Scény z manželského života, jejichž hrdina je s Vinterbergovým Erikem takřka totožný: ambiciózní intelektuál hledající naplnění v novém vztahu a bezohledně zanechávající v troskách ten původní. Za sebevědomou fasádou se ovšem skrývá jen nejistý nevyzrálý kluk, který se nakonec ze všeho rozbrečí.

Bergman nazval jednu z kapitol svých Scén Analfabeti a rozebírá v ní situaci vzdělaných, po všech stránkách civilizovaných lidí, kteří zjišťují, že jsou zcela negramotní, pokud jde o vztahy a citový život. Také Erik a Anna ve Vinterbergově snímku se ocitají v situaci, kdy jako by teprve hledali písmenka nějaké nové abecedy. Vše je ale ještě zostřeno a zdůrazněno prostředím komunity – dalším neprobádaným územím, na něž se ústřední dvojice vydala bez mapy a kompasu.

Herečka Trine Dyrnholmová získala za roli Anny na festivalu v Berlíně právem Stříbrného medvěda, hrdinčin zoufalý boj za zachování zbytků důstojnosti a individuálního štěstí předvádí s velkou přesvědčivostí a empatií vůči postavě. Ulrich Thomsen jako Erik nemá takovou šanci se projevit, jeho postava zůstává namnoze neprokreslená a schematická, podobně jako v případě jeho milenky Emmy (Helene Reingaardová Neumannová), jejíž prožitek ze vstupu do komuny zůstává divákům v podstatě utajen.

Annin experiment založený na naději a optimismu a končící bolestí a zklamáním líčí Thomas Vinterberg nemilosrdně, ve výsledku je Annin příběh až krutě ironickou anekdotou. Její individuální krach je podtržen předvedením regeneračních schopností skupiny, kterou Anna založila. Závěrečný „klip“ na píseň Eltona Johna Goodbye Yellow Brick Road z roku 1973 představuje výstižnou zkratku pocitu, který Vinterberg ve svém snímku buduje: lákavá nostalgie, které ale není dovoleno podlehnout.