Svět od nepaměti miluje zázračné děti, což dokládá živost historek s malým Mozartem, vysazovaným na klavírní stoličku před více než dvěma sty padesáti lety. A označení wunderkind platilo i pro Juliana Lage, který coby osmiletý v televizním dokumentu zdatně „ždímal“ elektrickou kytaru Fender Telecaster a ve svých třinácti hrál při slavnostním udělování cen Grammy.
Nemá smysl opakovat, co tu už bylo, říká jazzový veterán Chick Corea |
Jelikož hudební nadání a mimořádnou technickou svižnost projevoval i později, následovala studia jazzová a klasická: ve Stanfordu, San Francisku, Bostonu, ale také v bengálské Kalkatě, čímž lze vysvětlit občasnou přítomnost orientálních prvků v jeho hudbě. Už během školních let zhusta vystupoval a občas i nahrával, například s mistrem postbluegrassu, mandolinistou Davidem Grismanem (CD Dawg Duos, 1999). Teprve po absolutoriu Berklee však Lage vydává vlastní album Sounding Point (2009), na první poslech rozevláté od čistě jazzových poloh přes jakýsi postbluegrass (za pomoci mandolinisty Chrise Thileho a banjisty Bély Flecka) až k soudobé vážné hudbě. A bylo to album nominované na Grammy.
Podstatně jazzovější a rovněž vychvalovaný byl záznam koncertu s pianistou Fredem Herschem (Free Flying, 2013). Permanentní široké rozkročení pak demonstrovala spolupráce s nástrojovými kolegy Chrisem Eldridgem z akustické „supergroup“ Punch Brothers či Nilsem Clinem z rockových Wilco.
Po křehčím disku Gladwell (2011) přišel dosavadní umělecký vrchol Juliana Lage, předloňské album Arclight, natočené v triu, ovšem zase žánrově i stylově neobyčejně pestré a vynalézavé. Právě z něj bude jistě čerpat i program pražského vystoupení, kde Juliana Lage doplní jeho dlouholetí spoluhráči Jorge Roeder na kontrabas a Eric Doob u bicích. Půjde o příležitost slyšet oslnivého hráče i tvůrce, do nějž američtí experti vkládají od počátku veliké naděje. A on je zatím vrchovatě naplňuje.
