KÁBUL/PRAHA Pro prosté Afghánce nejsou zásadním problémem ani talibové ani američtí vojáci. Mnohem více diskutují o nových elektrárnách, možné těžbě ropy a modelech mobilních telefonů.
Zatímco svět se v minulých dnech například dozvěděl, že sebevražedný terorista zabil v provincii Kápísá tři civilisty a tři cizí vojáky, afghánské hlavní zprávy začínaly zprávou úplně jiného charakteru, kterou pět milionů obyvatel metropole Kábulu pokládá za revoluční.
Od nynějška bude mít toto válkou, chudobou, suchem a zemětřeseními poničené velkoměsto elektřinu po 24 hodin denně. Podle ministra energetiky a vodních zdrojů Afghánistánu Ismaíla Chána teď konečně Kábul ztratí titul „poslední metropole světa bez elektřiny“. Uzbecký proud prý zcela nahradí zchátralé místní elektrárny, které buď nemají vodu, nebo lehly popelem během dlouholetého bombardování některou z armád. S příchodem zimy se ovšem asi na chvíli vrátí město ke střídavé dodávce proudu – některé čtvrti ve dny liché, jiné zase jen v sudé.
Kromě sledování televize – v Afghánistánu vysílá už čtrnáct programů – skýtá elektřina další neobyčejné možnosti. Všudypřítomné generátory na benzin putují do kůlen. Rodiny ušetří – benzin je drahý. Stejně jako většina surovin se totiž dováží. I tady se ale podle afghánské vlády může zablesknout na lepší časy. Koncem dubna ministr pro nerostné bohatství Ibráhím Adel vyzval zahraniční investory, aby se podíleli na využití ropných nalezišť na severu země. Padesát miliard metrů kubických plynu a deset milionů tun ropy, což mají být těžitelné zásoby, sice z Afghánistánu Kuvajt neudělají, ale zlepšení situace přinést mohou. O něco méně nadšení vzbudilo zjištění, že na severu země jsou velké zásoby uhlí. To totiž nelze nikam dopravit – silnic je málo, železnice neexistuje vůbec.
Kábul skutečně nežije pouze ve strachu z dalšího raketového útoku. Na ulicích a na bazarech se ani lidé nebaví o tom, kde se zase bombardovalo a kolik talibů bylo zlikvidováno. Na rozdíl od čtenářů světových listů to Kábulčané ani nevědí. Zatím spokojeně kvitovali informaci o otevření další univerzity v Kábulu. Tentokrát soukromé. Naprosto přelomové je, že za studium jsou Afghánci ochotni platit. Jeden semestr přijde jen na 200 dolarů, ale v Afghánistánu to nejsou malé peníze. V zemi je 40 vysokých škol a 18 z nich je soukromých.
Nejčastěji se Afghánci o talibech baví s cizinci. Ti údajně ani o jiné téma nemají zájem. Přitom Afghánci jsou posedlí jiným problémem posledních let. Nedostatkem vody. A nejde jen o pití. Mladí Afghánci žijící ve velkoměstech si na rozdíl od svých rodičů nedokážou život bez televize ani představit. Nejen to. Internet a mobilní telefon už mají v zemi miliony lidí. Hlavním problémem obyvatel metropole tedy už nejsou talibové, ale spíš obrovské dopravní zácpy a pomalý internet. Ostatně třináct lidí ze sta má v Afghánistánu telefon. Dnes většinou mobilní. Na první pohled to není mnoho, ale vzhledem k tomu, že osmdesát procent lidí neumí číst a psát, není to s telefony tak špatné.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
