K
češtinu poslouchám i používám rád, tato v různých a ještě horších variacích často opakovaná věta mě vždy zarazí. Ale protože opakovaný nesmysl se snadno stává pravdou, zvykli si evropští i čeští novináři vykreslovat Jaroslawa Kaczynského i jeho bratra jako katolické fundamentalisty, extrémní nacionalisty a militantní euroskeptiky. Politického netvora a brzdu všech reforem, který oslovuje jen tmářský venkov, zatímco mladý městský liberál by raději snědl svůj cestovní pas, než aby pro něj zvedl ruku. Protože, jak připomněla řada českých politiků, vztahy mezi Čechy a Poláky snad nikdy nebyly lepší, není myslím od věci podívat se na situaci v Polsku i z druhé strany. Bez předsudků, jak se sluší mezi přáteli.
Klasické dělení neplatí Prezidentské volby, jež nedávno vyhrál Bronislaw Komorowski, ukázaly Polsko jako zemi rozdělenou na dva tábory, které bývají označovány jako „liberální“ a „ultrakonzervativní“. Bylo by to krásně jednoduché, ale toto klasické dělení v Polsku neplatí.
Konzervativismus můžeme vnímat hodnotově, politicky, nebo ekonomicky. Pokud jde o hodnoty, jsou na tom pánové Kaczynski i Komorowski úplně stejně. Oba jsou silně věřící katolíci, jsou proti potratům nebo sňatkům homosexuálních párů. Pokud jde o ekonomiku, těžko bychom v novodobých dějinách Polska hledali liberálnější vládu, než když byl premiérem Jaroslaw Kaczynski. Došlo k nejvyšší redukci daňových pásem a daňové zatížení celkově kleslo. Do země proudily zahraniční investice a nezaměstnanost klesla ze 17 na 11 procent. Díky Jaroslawu Kaczynskému polské rodinné stříbro PKN Orlen překročilo českou a litevskou hranici, zatímco Donald Tusk uvažoval o prodeji podniku ruským partnerům a jeho současná vláda podepsala smlouvu s Gazpromem až do roku 2037, což kritizuje i Evropská unie. Tak kde je to „ruské“ Polsko, o kterém jsem se v českém tisku dočetl?
Dalším symbolem domnělého Kaczynského zpátečnictví je projekt tzv. Čtvrté polské republiky. Je to mimochodem zábavné, protože u zrodu tohoto konceptu stály konzervativní elity společné Tuskově Občanské platformě i Právu a Spravedlnosti (PiS). Čtvrtá republika ale měla daleko k jakémukoli autoritářství. Když před pěti lety usedal Jaroslaw Kaczynski do premiérského křesla, soudní řízení trvalo průměrně devět set (!) dnů a říkalo se, že prohlasování zákona v Sejmu se dá snadno koupit za tři miliony zlotých. V Polsku v podstatě vládly bývalé komunistické elity ve spojení s mafiánskými klany, což republiku málem zruinovalo, ekonomicky i morálně. Kaczynski dostal důvěru voličů díky friedmanovské tezi, že bez vlády práva nemohou být občané skutečně svobodní. Solidarita není synonymem socialismu Ani ekonomický program Práva a Spravedlnosti nemá s ultrakonzervativním tmářstvím nic společného. Bratři Kaczynští vždy byli pro soukromé podnikání, a to včetně zdravotnictví. Je jistě pravda, že se Jaroslaw Kaczynski vyslovil proti privatizaci stávající sítě zdravotnických zařízení. Abychom tento zdánlivě levicový krok pochopili, musíme připomenout pojem, který má v Polsku obrovskou tradici a sílu. Je jím solidarita.
Už od dob stejnojmenného protikomunistického hnutí je solidarita synonymem nikoli socialismu, ale jednoty a spolupráce. Když lídři PiS tvrdili, že odbory se musejí podílet na modernizaci země, nehledali inspiraci ani ve středověku, ani v asijských stepích. Stejný recept úspěšně vyzkoušeli například Irové. Kaczynski správně pochopil, že rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými v důsledku ničí celou ekonomiku a společnost. Sociální akcent v Kaczynského rétorice není veden snahou „shrábnout“ hlasy, ale zabránit tomu, co Francis Fukuyama nazývá Velkým rozvratem.
Voliči PiS se ovšem zdaleka nerekrutují jen z chudších a méně vzdělaných venkovských oblastí. (Vnímá toto někdo jako ostudu PiS? Žijí snad Poláci jen ve městech?) Právě v kampani před prezidentskými volbami jsme zaznamenali dramatický nárůst městských prvovoličů mezi 18 a 24 lety. Dost možná jsou tito lidé přitahováni odvahou a nonkonformismem PiS. Nepochybně si ale mladá generace shání informace sama a méně podléhá mediálnímu honu na čarodějnice.
A konečně legendární euroskepticismus. Strana bratrů Kaczynských podpořila vstup Polska do Evropské unie, stejně jako její partneři v české ODS. Neměli bychom ale plést dohromady euroskepticismus a důslednou obhajobu národních zájmů. Kaczynští jen otevřeně a nahlas říkali to, co ostatní lídři schovávají za zavřené dveře nebo líbivé fráze o evropské spolupráci. Donald Tusk koneckonců postupoval v Bruselu stejně. Na jeho partnery ze starých členských států fungoval již jen jeho povzdech, že bez ústupků Polsku přijede na příští jednání sám prezident Kaczynski. Ani Češi si nakonec nemohli nevšimnout, že „sekáč, co se nezakecá“ otevírá v Bruselu prostor i pro jejich požadavky.
Poslanci polské strany Právo a Spravedlnost (PiS) jsou členy skupiny Evropských konzervativců a reformistů, jedné z frakcí Evropského parlamentu
Kaczynski dostal důvěru voličů díky friedmanovské tezi, že bez vlády práva nemohou být občané skutečně svobodní
O autorovi| aczynski? To je přece ten divnej! Přestože, MAREK HENRYK MIGALSKI poslanec EP za PiS
