TRIPOLIS/PRAHA Tuniský prezident Zín Abidín bin Alí prchl do saúdského exilu, když k němu dolehl halas pouličních demonstrací (podpořený tlakem domácí elity a zřejmě i Francie). Egyptský vůdce Husní Mubárak se sice méně ochotně, ale nakonec také za podobných okolností uchýlil do své rezidence v letovisku Šarm aš-Šajch. Jako neodvratný se zdál i konec libyjského kvazimonarchy Muammara Kaddáfího. Povstalci v čele s několika přeběhlíky z jeho režimu postupovali na západ směrem k Tripolisu, a když se jejich ofenziva zadrhla, přispěchal jim na pomoc vlivný spojenec - bombardující letouny a rakety ze Západu. Jenže Kaddáfí se u moci drží dál a žádná dramatická změna se na obzoru nerýsuje.
Povstalci bez vůdce...
Důkazem mohou být i včerejší zprávy z bojiště. Kaddáfího jednotky místo toho, aby zběsile prchaly před útočícími vzbouřenci a letouny NATO, intenzivně ostřelovaly Misurátu - jediné město na západě Libye, které doposud zůstává v rukách Kaddáfího odpůrců. „Vypadá to, že v Misurátě už není nikde bezpečno,“ citovala agentura Reuters mluvčího povstalců, který se představil jako Hasan Misrátí. Pozorovatelé a analytici se proto snaží najít důvody tohoto na první pohled nelogického vývoje.
Jedním z důvodů je nejasná personifikace odporu vůči Kaddáfímu. Zatímco libyjský vůdce zůstává výraznou a nepřehlédnutelnou postavou režimu, v povstaleckém táboře žádnou takovou osobnost nemají. Zpočátku přitom v tomto ohledu dostali vzbouřenci vzpruhu, a to několikanásobnou. Na jejich stranu přeběhl někdejší ministr vnitra Abdal Fatah Júnis, připojil se k nim i bývalý šéf resortu spravedlnosti Mustafá Abdal Džalíl a následovalo je i několik armádních velitelů. A jako „velká rána“ pro režim vypadal úprk šéfa Kaddáfího diplomacie a dlouholetého spojence Músy Kúsy do britského exilu.
Jenže nikdo z nich se nevyprofiloval jako jasný vůdce a v neposlední řadě i mediální tvář odporu. Vmédiích se naopak začaly objevovat zprávy o vzniku hned několika prozatímních vlád a měnilo se jméno hlavního vojenského velitele povstaleckých sil. Nemluvě o tom, že by nějaký z opozičních vůdců šel podpořit vzpouru přímo do ulic či na bojiště.
A stále větší otazníky se začínají objevovat i nad účinností západních náletů. Po prvních bombardovacích kampaních a odpalech amerických tomahawků jejich intenzita rapidně poklesla, Američané navíc začali svoji pomoc omezovat. Příkladem může být další aktuální zpráva z bojiště: letouny NATO ve středu zaútočili na formaci asi 15-20 vládních tanků u Misuráty, podle povstaleckých zdrojů ale zničili pouze jeden. Objevují se také zprávy o náletech, jejichž cílem se omylem stávají samotné povstalecké jednotky.
... a neústupný Kaddáfí Bezpečně na svých pozicích naopak podle všeho zůstává sám Kaddáfí. Jak ve svém příspěvku z Tripolisu napsal známý reportér a komentátor britské BBC John Simpson, režim může využít několik opor: vedle tajné policie je to jednak ideologická základna režimu a také šikovně rozložená kmenová podpora.
A v neposlední řadě je to sám Kaddáfí, který si nedělá starosti s tím, že by ho někdo chtěl soudit či obviňovat z porušování alespoň zdánlivě demokratických principů, jako tomu bylo u Mubáraka...
