V první z nich – Zimní bitvě –, která se odehrává v blíže nespecifikované zemi ovládané diktátorskou falangou, čtenář najde rysy shodné s tím, co zná z české historie. Už jen jména některých hrdinů: Miloš, Helena… Nejde ale o politickou agitku, Mourlevatovy texty mají značný přesah, jsou poutavé, dojemné a uvěřitelné zároveň. V Řece, která teče pozpátku nejde o nic menšího než o hledání nesmrtelnosti. Ale také lásky…
J. C. Mourlevat je ve Francii velmi populárním a vydávaným autorem, který byl letos v březnu jmenován rytířem umění a literatury. Začal psát ve čtyřiceti letech. Napsal řadu knih, jež byly přeloženy do více než dvaceti jazyků.
LN: Jaké knihy jste četl, když jste byl malý?
Až do deseti let jsem nečetl nic než naše regionální noviny, které se jmenovaly La Montagne – Hora. Nalistoval jsem si vždycky sportovní stránku, vystřihoval si cyklisty, lepil si je do sešitu a připisoval k nim výsledky. Jednou týdně jsem si také chodil do vesnice pro časopis Spirou a pak jsem se pral s bratry, kdo si ho může přečíst první. Obvykle zvítězil můj otec. První knihou, kterou jsem přečetl, to mi bylo deset, byl Robinson Crusoe. Jakmile jsem se dostal na konec, začal jsem zase od začátku. První román, na který jsem ve svém životě narazil, jsem přečetl rovnou třikrát za sebou.
LN: Vyrůstal jste v internátu ve městě Ambert. Necítil jste se tam také jako Robinson Crusoe?
Ano, Robinson Crusoe a já jsme byli v podstatě bratři, protože on byl sám na opuštěném ostrově a já jsem byl sám v internátu. Robinson Crusoe byl pro mě naprosto zásadní postavou. A navíc ta kniha. Když jsem se jí prokousával, měl jsem pocit, jako by ke mně promlouval nějaký hlas, který z knihy vystupoval. A já si i po tolika letech pořád myslím, že kniha by měla být právě takovým hlasem. Když čteme, měli bychom ten hlas slyšet, jako by někdo promlouval přímo k nám.
LN: Když jste šel studovat, měl jste se stát učitelem. Chtěl jste tak překonat vzory, které jste během studií poznal?
Bohužel ne, žádnou vzorovou osobnost jsem během studií nepotkal, ale možná jsem se pokusil být někým takovým. Přece jen jsem strávil roky učením. Učil jsem němčinu, bavilo mě to, v té profesi jsem byl šťastný. Odtud se také odvíjí mé pouto k Franzi Kafkovi, protože jsem ho četl v němčině. Pak jsem ale dal výpověď. Chtěl jsem totiž dělat něco kreativnějšího, umělečtějšího. Být svobodnější. Patnáct let jsem se věnoval divadlu a až potom jsem začal psát, ve věku čtyřiceti let. A místo životních vzorů si spíš pamatuji různé důležité věty lidí z mého okolí…
LN: Například?
Překlad je most k porozumění, říká egyptský bohemista a překladatel |
Před několika lety jsem byl v Moskvě, jeli jsme s mou tlumočnicí metrem. Ta starší dáma se jmenovala Nataša a bylo jí šedesát let. V metru panovala tíživá atmosféra, hrozný hluk, já jsem byl unavený, necítil jsem se příliš dobře a měl jsem pocit, že mě lidé kolem nějak ohrožují. Tvářili se tvrdě, nepřátelsky. Svěřil jsem se své tlumočnici a ta mi na to řekla – se svým krásným ruským přízvukem – nedívej se na všechny, dívej se na každého zvlášť. Obličej je jako ikona.
LN: Jak jste se pak dostal od divadla k psaní?
Byl jsem hercem, ale jen průměrným. A to je k ničemu, protože když se věnujete umění, musíte být vynikající. Jakmile jste průměrný, nikam to nevede. Začal jsem i režírovat, to mě nesmírně bavilo. Do psaní jsem se pustil jen proto, že mě k tomu ostatní dotlačili. Roky mi různí lidé říkali, že bych měl začít psát. Nakonec jsem se do toho pustil, ale tajně. Zdálo se mi to trošku nafoukané, vzít svůj rukopis a poslat ho nějakému nakladateli. Pak jsem se to přece jen odvážil udělat, nakladatel můj text okamžitě vydal a já jsem si říkal: Měl jsem to udělat aspoň o deset let dříve. Ale co naplat. Aspoň že jsem to udělal. Jednalo se o obrázkovou knihu pro nejmenší čtenáře, jmenuje se Dítě a vajíčko.
LN: Ovlivnila vás nějak kromě Kafky i středoevropská literatura?
Franze Kafku považuji za jakéhosi svého staršího bratra, co se psaní týká. Zejména mě poznamenaly jeho knihy Zámek, Proces aAmerika. Zámek je kniha mého života, každé dva tři roky si ji přečtu, ve francouzštině, nebo spíš v němčině. Nevím proč, ale dostávám z ní skoro závrať. Pak jsem objevil Prahu. Svým způsobem mám ke střední Evropě blízko, nedovedu si vysvětlit proč, v mých knihách je to také celé takové černobílé, studené. Podle mě se třeba Zimní bitva odehrává tady někde u vás. Jména některých postav jsou odsud, z České republiky.
LN: Jednou jste řekl, že vaše kniha Řeka, která teče pozpátku je pro vás hodně důležitá. Proč?
K této knize dostávám nejvíc e-mailů, nejvíc dopisů. Lidé mi píší: Tahle knížka mě přivedla k četbě. Vyšla už před dvaceti lety, ale spoustu čtenářů od té doby provází a já to chápu. Ta kniha mě přesahuje, myslím, že stojí za mnohem víc než já sám jako spisovatel. Podle mě mi byla dána. Myslím, že jednoho dne se nade mnou spisovatelská víla slitovala a řekla si: Chudák, on se tak hrozně trápí, tak já mu pomůžu. Vytáhla kouzelnou hůlku a já jsem napsal Řeku, která teče pozpátku. Nikdy předtím nepřišla a pak už se také nikdy nevrátila.
LN: Jaký je podle vás rozdíl mezi literaturou pro dospělé a pro mládež?
Když píšu pro děti nebo pro mladé čtenáře, snažím se psát tak, aby tomu rozuměli. Žádná složitá slova, žádné dlouhé popisy. Musíte brát ohled na čtenáře, kterému je deset dvanáct let, promlouvat s ním pomocí té knihy stejným způsobem, jako byste s nimi mluvili ve skutečnosti. Nenudit je. Jsou velmi netrpěliví. Když jsem ale psal Zimní bitvu, neříkal jsem si pořád dokola, že je to kniha pro děti. Je to kniha pro čtenáře, kterým může být čtrnáct nebo šedesát. Vlastně nemůžu říct, že by psaní pro děti bylo zásadně jiné než psaní pro dospělé, obojí stojí stejné úsilí, u obojího nespím, obojím jsem stejně posedlý, pořád na to myslím, ať už jím, spím, nebo se věnuju nějakému sportu.
