Bernardovo jméno u nás zřejmě zná jen ten, kdo se profesionálně zabývá mediální problematikou. Díky anglickému dramatikovi Keithu Waterhousovi divák dostává příležitost seznámit se s jeho prací i životem, které byly v podstatě neoddělitelně spjaty. Ve svých proslulých sloupcích totiž Jeffrey Bernard popisoval vlastní zkušenosti a příběhy, které jsou prodchnuty sebeironií a sarkasmem. Tu méně příjemnou stránku ovšem představuje jeho alkoholismus, který mu rozvracel osobní život i zdraví. Říká se o něm, že se stal ikonou londýnského Soho, kde jeho „domovem“ byla hospoda Coach and Horses.
Waterhouse ve své hře Jeffreymu je šoufl propojil jeho sloupky i anekdotické příběhy jakýmsi fiktivním interviewem, který vede sám Bernard. Vstupují do něj i další postavy - jeho ženy, milenky, přátelé, umělci (Francis Bacon), barmani, dostihoví hráči, pijáci atd., které v inscenaci ztělesňují pouze tři herci. Výchozí situace je celkem jednoduchá. Bernard zmožen alkoholem usne na hospodském záchodku, a když se probere, zjistí, že majitel ho v hospodě zamkl. Marně se mu snaží dovolat, a tak popíjí a vzpomíná na „veselé příhody“ ze své minulosti. Pod vším tím humorem ale cítíme neradostnou životní bilanci, i úzkost z toho, jak je těžké „dostat se ven ze zavřené zásuvky“. Možná by toto existenciální téma mohlo být výraznější, ale pokud někdo nazval Bernardovy sloupky deníkem sebevraha na pokračování, Waterhousovi se do jisté míry podařilo napsat svou hru podobně.
Hercovo stvoření jiného světa V Londýně Jeffreyho Bernarda hrál Peter O’Toole. Už z toho je zřejmé, že do této role je nutné obsadit mimořádně charismatického herce, který je ovšem schopen se zcela vydat všanc absolutní otevřenosti, která nepopře ani vlastní zkušenost. V Ungeltu se to obsazením Oldřicha Kaisera beze zbytku podařilo. Není důležitá (ne)znalost britských reálií ani intelektuální zázemí obdivovaného novináře. Kaiser zde stvořil svůj vlastní svět, což je o to těžší, že humor originálu vychází přece jen ze zcela jiných tradic. Herec má navíc dar navázat ihned přímý kontakt s hledištěm, takže divák se vlastně stává jeho partnerem v rozhovoru. A nejde jen o přímá oslovení, ale o celkovou atmosféru inscenace. Kaiser přitom působí autenticky, jako by s lehkým pobavením vyprávěl své historky a humorné eskapády hospodským kumpánům. Alkoholický třas naznačí jen při pozorném nalévání plné skleničky nebo zapalování cigarety, aby později uchvátil publikum náročným trikem s vejcem nebo vesele rozbouřil kočičími dostihy. Samozřejmě ne každá epizoda je stejně podařená, někdy ujíždí pointa, ale Kaiserovu výkonu to nic neubírá. Kvůli němu stojí za to sledovat tenhle vlastně dost bezbřehý tok příběhů ze společenského dna londýnské bohémy.
To, že na Kaiserovu výkonu inscenace stojí, by mohlo svádět k domněnce, že zbývající tři herci mu vytvářejí jen nutné zázemí a oživují v podstatě one man show. Ve skutečnosti jsou kromě diváka dalšími partnery. Bohužel to se podařilo jen v případě Rostislava Nováka, který jednoduchými, ale výraznými prostředky dokáže charakterizovat celou škálu svých postav. Navíc jim dává osobitý humor a lehce pobavenou nadsázku. Režisér Julek Neumann se ale v případě dalších dvou interpretů uchýlil ke stylizaci, která právě ve vztahu ke Kaiserově autenticitě působí divadelně falešně. Není jasné, proč Karolina Kaiserová hraje ženské role tak banálně a vlastně i málo variovaně. Jaroslav Hanuš pak se svým insitním projevem spíše připomíná snaživého amatéra.
HODNOCENÍ LN ***
Keith Waterhouse: Jeffreymu je šoufl
Překlad: Jiří Hanák Režie: Julek Neumann Scéna a kostýmy: Alena Schäferová Divadlo Ungelt, česká premiéra 21. března
