Narodil se 29. ledna 1914 v obci Slavíkovice na Vyškovsku a po maturitě absolvoval během vojenské služby školu pro důstojníky v záloze. Po návratu do civilu nastoupil na podzim 1934 službu u pohraniční finanční stráže v Orlických horách, kde se rychle seznámil s narůstajícím fanatismem a agresivitou henleinovců.
Češi jako národ švejků? Nikoliv. LN přinášejí v novém pátečním seriálu příběhy lidí, kteří ukázali nevšední odvahu nejen ve válečné vřavě. |
Při Králově levicovém myšlení se proto není co divit, že na jaře 1937 zmizel tajně do Španělska, kde vstoupil do řad interbrigád. V bojích s frankisty i německými a italskými jednotkami byl několikrát raněn, ale také vyznamenán Řádem španělské republiky. Do vlasti se vrátil v červnu 1938, aby stihl zářijovou mobilizaci i prožil hořkost a potupu mnichovského diktátu.
Po okupaci českých zemí hledal další možnost boje s nacisty v Sovětském svazu. Zde jej však po více než dva roky čekaly internace a postupné poznávání zrůdného sovětského režimu.
Až v únoru 1942 František Král konečně v Buzuluku oblékl opět československou uniformu a v následujícím roce se zúčastnil tvrdých bojů u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerekve a Žaškova. Nakonec život poručíka Františka Krále ukončila 17. ledna 1944 německá střela v obci Buzovka u Žaškova. Jeho odvaha byla vždy nepřehlédnutelná, a tak byl již za boje u Bílé Cerekve navržen k udělení Zlaté hvězdy hrdiny Sovětského svazu, ale místo toho dostal „pouze“ sovětský Řád Vlastenecké války I. stupně.
Vysvětlení lze najít beze sporu i v tom, že již tehdy byla čs. armáda na východní frontě totálně „profízlovaná“ donašeči z řad komunistů.
Potvrzení tohoto faktu hledejme dokonce až v roce 1950, kdy začínala v rámci stalinských procesů v Československu štvanice na interbrigadisty. Tehdy se ověřovaly dokonce i názory mrtvých. Jeden z udavačů znovu potvrdil, že František Král přes „jeho domlouvání“ velice ostře kritizoval sovětský režim a vedl „demoralizační řeči“. Skuteční hrdinové to nemají nikdy lehké, protože ke své škodě používají vlastní rozum...
