Letos připadla na 27. červen sobota. A tento den byla odhalena pamětní deska spisovatelky Lenky Reinerové a také vyšla kniha přinášející její dvě dosud česky nevydané prózy... Vloni však toto datum připadlo na pátek – a tehdy přišla zpráva, že tato německy píšící pražská autorka zemřela. Textů Lenky Reinerové (1916–2008) se v novém tisíciletí ujalo nakladatelství Labyrint. Také Lodní lístek vyšel díky tomuto nakladatelství, a to opět ve zdařilé grafické podobě. U próz Lenky Reinerové platí, že nepatří mezi estetické skvosty, jejich cena je v tom, že autorka vypráví o svém životě, který odráží děje a proměny 20. století.
Další hodnotou je pak to, že prozaička zažila lidi jako Egon Erwin Kisch či André Simone, o nichž tak mohla podat osobní svědectví. V úvodním textu Druhé přistání v Mexiku (1994) autorka velmi přesně postihla svou pozici – byla nejmladší z tehdejších dospělých exulantů v Mexiku: „Lidé, s nimiž jsem tehdy byla v osobním kontaktu, často přátelsky vázána, se mezitím stali předmětem vědeckého zkoumání historiků. Já si ale nepřála nic jiného než propůjčit těmto,předmětům‘ alespoň závan lidského porozumění, aby záznamy v encyklopediích a výsledky studií, tento mrtvý archivní materiál, nestály proti živoucím lidem.“
V první próze Lenka Reinerová konfrontuje cestu do mexického exilu ve 40. letech s návštěvou této země na začátku 90. let. A i Druhé přistání v Mexiku potvrzuje to, co ukazovaly předchozí autorčiny texty. Próza je silná tam, kde vypráví o složité válečné cestě do mexického bezpečí z francouzského a afrického internačního tábora.
Rytmus a naléhavost ale ztrácí nejen posunem do současnosti – k náhledu z dlouholetého odstupu –, ale taktéž tehdy, když prozaička začne být lyrická, když začne popisovat své pocity. Nadto někdy její psaní (nebo překlad?) působí poněkud kostrbatě. Kdo by napsal, že „anekdotu získal od někoho jiného“ či že „docela nestydatě zírala do tváří“? Čech by jistě spíše řekl, že anekdotu slyšel od někoho jiného a že se jim docela nestydatě dívala do očí.
Druhá, titulní próza z roku 2000 se také vrací k válečným prožitkům. Tento text však nepřináší autobiografické vyprávění, autorka se v něm snažila fabulovat na pozadí válečné Marseille, kde lidé čekají na víza do zaoceánského bezpečí. Ale fabulovaná próza také k nejsilnějším stránkám pražské prozaičky nepatří.
Pozdní lítost Svazek Lodní lístek je tak přitažlivý především jako vzpomínka na Lenku Reinerovou. Při čtení Druhého přistání v Mexiku se silně vkrádá na mysl autorčin hlas, jímž by tento text předčítala...
Především ale při čtení těchto próz vytane smutek nad tím, že už se s Lenkou Reinerovou nelze setkat a na určité věci z jejího života se jí dotázat. Proč jsme se víc neptali při rozhovorech, které jsme s ní vedli? Nebo nám na ty otázky nechtěla či nebyla schopna odpovědět?
To se týká především nástupu komunismu – konce 40. a začátku 50. let, neboť autorka byla komunistkou, a tak musela vnímat to, že někteří z jejích přátel jsou najednou „nepřátelé lidu“. Ostatně i ona sama byla patnáct měsíců vězněna „díky“ rozmarům představitelů své strany... Škoda, že s ní nevznikl obsáhlý knižní rozhovor.
Anebo je to ještě jinak? Bylo řečeno, že texty Lenky Reinerové jsou silné tehdy, když se autorka drží faktografického vyprávění o svém pohnutém osudu. Jenže možná by ještě daleko pozoruhodnější bylo to, kdyby si někdo dal práci, prošel všechny archivy a dokumenty a napsal biografii této německy píšící pražské prozaičky.
Je tedy dobře, že Lodním lístkem byla Lenka Reinerová připomenuta. Nemuselo by to ale touto knihou skončit – bylo by opravdu hezké moci si číst autorčin životopis.
HODNOCENÍ LN *** Lenka Reinerová: Lodní lístek Přeložila Olga Walló Labyrint, Praha 2009, 96 stran
