Z pražské Malé Strany, kde úřadují naše vlády, je to do Hory Svatého Šebestiána letem ptáků necelých sto kilometrů a autem necelá hodinka a půl, přesto je pro jedny velmi těžké pochopit problémy těch druhých. Poslancům a úředníkům trvalo strašně dlouho, než pochopili, že v této severočeské vsi je takřka každý třetí v exekuci (přes 28 procent obyvatel) a že exekučně vymáhaná částka je v průměru 125 tisíc korun. Snaha Bohuslava Sobotky a nyní i Andreje Babiše řešit problémy lidí, které trápí dluhy (a kteří k volbám spíše nechodí), byla a je bezpochyby chvályhodná, ale… no vždyť už jsme to napsali.
Když si někdo chce půjčit pět tisíc na týden před výplatou a vy se takovýmto půjčováním chcete živit, potřebujete nějaký adekvátní zisk. Jenže nijak horentní dvě stokoruny při přepočtu na roční procentní sazbu nákladů (RPSN) znamenají obludných 200 procent – tedy číslo, jaké každý zákon omezující lichvu zakáže. A jsme u prvního problému: zakážeme-li vyšší RPSN, znemožníme byznys všem jakž takž korektním poskytovatelům půjček. A lidi, které žádným zákonem nezbavíme potřeby si nahonem půjčit, naženeme do náruče černým lichvářům. Situace bude ještě horší než dřív.
Druhý důvod, proč je velmi nemoudré zastropovat výši RPSN, je čistě ekonomický: půjčování té nejchudší populaci je z principu rizikové. Nejen proto, že hrozba nesplácení je mnohem častější, ale úvěr ani splátky se nevyřídí na pár kliknutí po internetu z účtu na účet. Jak půjčka, tak splátky se dělají v hotovosti a někdo je musí fyzicky vybrat, často v domácnosti klienta. Taková práce je logicky mnohem dražší než sofistikovaný algoritmus v bankovním webovém rozhraní. A koho oškubou černí lichváři, bude nakonec muset kývnout na „nabídku, jež nelze odmítnout“, a s trochou smůly shnije v Hongkongu či Pákistánu přistižen při pašování drogy.
Otázka vzdálenosti je prostě mnohem hlubší než jen topografická vzdálenost školství dvou bodů. Co nám z Prahy může připadat jak prima nápad, který pomůže těm nejchudším, to může být v posledku kardinální klaus oslovina.
