Platit by měl v prvé řadě bývalý premiér Václav Klaus, jenž měl sice plná ústa volného trhu, ve skutečnosti ale dělal sociálnědemokratickou politiku. Ohledně nájemného to platí dvojnásob: verbální liberál nejenže prosadil regulaci výše nájmu na věčné časy (padla až po mnoha prohraných soudních bitvách), ale on (a všichni tehdejší souputníci) ji dělali špatně. Státní sociální politiku – tedy péči o to, aby nebyly statisíce lidí na dlažbě – hodil na bedra privátním majitelům, které tak měsíc za měsícem de facto vyvlastňoval. Je zcela legitimní regulovat výši nájmu, ale není možné připustit, aby nájem nestačil ani na přiměřený zisk, natož na prostou údržbu nemovitosti.
Jenže přesně to se v Česku dělo. Legendární je přiznání Václava Klause, že jeho maminka (žijící sama na drahé adrese na pražských Vinohradech) by si přece nemohla normální nájem dovolit. A ostatní politici jako by to vzali za zákon: s deregulací začali až po smrti Marie Klausové v srpnu 2006...
Druhým kozlem v zahradnictví je Pavel Rychetský. Ten nejen že z pozice člena vlády odírání majitelů hájil, ale když českou praxi označil Ústavní soud za nepřijatelnou, vymýšlel coby předseda legislativní rady vlády, jak Ústavní soud o... ošidit. Že skončil coby předseda tohoto soudu, je pak velká historická pikanterie.
Nelze opomenout ani Stanislava Křečka, jehož funkce předsedy Sdružení na ochranu nájemníků nejenže dostala do čela pražské ČSSD, ale posléze i do sněmovny.
Důsledky jejich dvacetileté práce se dostavily: nemáme skoro žádné nájemní bydlení (všichni šli raději do vlastního), nemáme fungující sociální bydlení, a ještě platíme pokuty za politický šlendrián.
