Začněme tím, že ocitujeme klasika: „Chlapec či dívka, které je všechno dovoleno a koupeno, se může cítit nejen milovaná, ale i nedůležitá nebo dokonce zneužitá. Podobně jako má výchova založena na disciplíně a trestech blízko k týrání, hraničí bezhraniční výchova se zanedbáváním.“ Klasik je v našem případě známý psychiatr Peter Pöthe, zakladatel Linky bezpečí, jeden z prvních otců nastoupivších na mateřskou dovolenou – prostě chlap a táta, jehož se nikdo neodváží podezírat z šovinismu, nepochopení dětské duše či skrytých sklonů k násilí. A jeho věty v kostce říkají: svému potomstvu můžeme ubližovat mnoha různými způsoby, nejen tím, že mu bezohledně, ve vzteku a s převahou let a maskulinní hmoty vrazíme pár facek.
Za lhaní a ničení plácnutí přes zadek. Tři čtvrtiny Čechů jsou proti zákazu fyzických trestů u dětí |
Zákaz fyzických trestů se u nás nelíbí. Přesně tři čtvrtiny lidí si myslí, že stát by neměl zakazovat nijak fyzické tresty. Z jedné strany je to názor zcela pochopitelný: plácnout batole přes zadeček obalený plenou je nejrychlejší a nejjistější způsob, jak mu „vysvětlit“, že nemůže vběhnout do silnice, kdykoli se mu zachce, plácnutí přes ruku je pak nejbezpečnější způsob, jak potomka naučit, že na horká kamna se nesahá (nechceme-li riskovat mnohem účinnější vtiskování skrze popáleninové centrum na pražských Vinohradech). A ti otrlejší (či zkušenější) vám velmi dobře vysvětlí, že láskyplný záhlavec, o němž pubescent ví, že není úderem vzteku a nekontrolovaných emocí, je mnohem lepším přenosem informací než vyčerpávající kázání.
Z druhé strany nelze nevidět, že fyzické násilí je v naší kultuře přítomné. Oblíbený film Páni kluci to definuje lapidárně: „Co myslíš, že teď udělám?“ – „Nařežete mně.“ – „Uvažuješ bystře. A víš, proč to udělám?“ – „Protože jste větší.“
Kecat rodinám do výchovy je hloupost. Ale zavírat oči nad tím, že zhruba čtyři procenta dětí jsou trestány tak, že to hraničí s týráním, je hloupost mnohem větší.
