KAMBERSKÝ: Meditace nad okurkou a Halíkem

V prvé řadě: pan Halík neoznámil kandidaturu, jen ji zcela nevyloučil. Chytrý tah: „V akademické, pastorační a spisovatelské rovině se cítím šťastný. V tuto chvíli necítím potřebu vrhat se do politického rybníku.“ Nicméně příběh žije, o Halíkovi prezidentovi se může psát i diskutovat. V řadě druhé: v rozpravě se směšují dvě naprosto odlišné, až neslučitelné roviny: kdo by byl dobrým prezidentem a kdo by mohl být zvolen dobrým prezidentem.

Fandíš? Tak nekritizuj!

Česká nejen politická debata se až příliš často mění na fandění. Kdo zformuluje kritickou větu proti „knížeti“, je automaticky pohůnek Klause se Zemanem. Napíšeme-li: Halík nebude prezidentem, je to čteno jako útok na osobní kvality a integritu oblíbeného kněze. Opak je pravdou: i kdyby se pan Halík rozhodl vrhnout se do prezidentského zápasu, jeho šance na finální vítězství jsou mizivé. Důvod není v něm, ale ve způsobu výběru.

Všelidová dvoukolová volba hlavy státu je veleobtížné dílo. Musíte mít dost výrazného kandidáta, aby se stal jedním ze dvou finalistů. Ale nesmí být moc vyhraněný, jinak jej v klíčovém druhém kole porazí méně problematický konkurent.

Skalní příznivci Karla Schwarzenberga stále věří, že kdyby lépe zvládli finální kampaň, mohl teď „Kari“ sedět na Hradě. Tedy kdyby se nešťastně nezapletl do hádky o dekrety tvrzením, že dnes by Beneš mohl skončit před haagským tribunálem, a pokud by nebylo hnusného antiinzerátu v Blesku. Omyl, veliký omyl.

O prezidentovi bylo rozhodnuto už ve chvíli, kdy byla jasná jména obou finalistů. Proč?

V druhém kole volí svého favorita jen zlomek voličů, naopak většina volí menší zlo. Ten pravý většiny voličů odpadl. V druhém kole tedy rozhodují nikoli srdcem, ale rozumem. Přesněji: volí toho, kdo jim méně vadí, když už jejich favorit padl.

Data jsou přesvědčivá

Z dat publikovaných po minulé volbě jasně vyplynulo, že Miloš Zeman nevyhrál proto, že by jej většina milovala – výhrady k jeho skandálům, výrokům a celkové politické minulosti měli i jeho voliči. Ale výhrady vůči Karlu Schwarzenbergovi byly silnější.

Negativní asociace spojované s bývalým ministrem zahraničí byly intenzivnější a bylo jich víc než stejných postojů k bývalému premiérovi. U pana Zemana vadila minulost a chování, ale panu Schwarzenbergovi mnozí nerozuměli (doslova), nebyli si jisti jeho „češstvím“ a samozřejmě že byl členem nenáviděné vlády.

Miloš Zeman nevyhrál proto, že by jej většina milovala – výhrady k jeho skandálům a politické minulosti měli i jeho voliči. Ale výhrad vůči Karlu Schwarzenbergovi měli víc. Stejně by v druhém kole dopadl Tomáš Halík. 

Česká televize k tomu tehdy nechala udělat moc pěkný výzkum. Ta data byla pro ty z nás, kteří jsme nebyli členy žádného volebního štábu, dost překvapivá a velmi přesvědčivá. Autor článku je přesvědčen, že podobně by antiklerikální nálady většiny národa zastavily Tomáše Halíka.

Přesto: největší překážkou pro jeho hypotetické prezidentství by byl fakt, že je kněz.

Kněžím vstup zakázán

Paradoxní je, že kombinaci kněžství a politiky nebrání ani tak národní zákonodárství liberálních států, ale církev sama. Ta se řídí kanonickým právem a kánon 285 říká v bodu tři jasně: „Duchovním je zakázáno přijímat úřady spojené s výkonem světské moci.“

Ten „paragraf“ je poměrně nový, dostal se do kanonického práva až roku 1983. Poté co se dva katoličtí kněží nechali zvolit do Kongresu Spojených států – k velké nevoli tehdejšího papeže Jana Pavla II. Už tehdy totiž platilo: „Duchovní ať nemají činnou účast v politických stranách a ve vedení odborových svazů, leč by to podle úsudku kompetentní církevní autority si žádala obrana práv církve nebo pomoc společnému dobru“.

Možná že ještě větším impulzem pro změnu práva byl nástup tří nikaragujských kněží (Miguela d’Escoto Brockmanna a bratrů Ernesta a Fernanda Cardenalových) přímo do sandinovské vlády Daniela Ortegy.

Paraguayský prezident Fernando Lugo měl roku 2005 se Svatým stolcem ještě větší střet – Řím jej coby biskupa odmítl předem laicizovat, Lugo tak o svěcení přišel až poté, co vyhrál církvi navzdory.

Je takřka jisté, že by se Tomáš Halík musel kvůli politické kariéře vzdát svého kněžského svěcení. Což je pravděpodobně jeden z důvodů, proč je vůči možné politické kariéře tak zdrženlivý.