Jinými slovy: Zeman se mýlil, jedině když vsadil na nesprávného člověka a všechny chyby jsou tudíž chybami Zemanových spolupracovníků a spolustraníků (Špidla, Gross, Buzková, Mertlík, Svoboda a desítky dalších). Ale přinejmenším formálně se současný prezident hlásí k životnímu krédu “přiznat chybu je normální”.
Zeman prohrál soud o Peroutku. Hrad se musí za prezidentovo tvrzení omluvit |
Tak proč je pro něj tak těžké přiznat chybu v případě jednoho výroku týkajícího se Ferdinanda Peroutky - zvláště když si jej, dle svých vlastních slov, nesmírně váží? Peroutku nazval “jedním z největších českých novinářů”, kritika prý nijak nemění jeho obdiv, později své hodnocení dokonce upřesnil - Peroutka je podle pana Zemana “spolu s Karlem Havlíčkem největším českým novinářem”.
Proč, proč...?
Proč je tak těžké přiznat v podstatě banální chybu - takové se dopustí každý, kdo mluví často spatra a nemá zároveň fotografickou paměť. Proč Miloš Zeman nechce říct “Jsem rád, že jsme se spletl a že mnou obdivovaný Peroutka Hitlera gentlemanem nenazval“? Miloš Zeman by jistě dovedl zformulovat omluvu tak, že by v očích publika jenom získal.
Tak proč?
Přiznejme si - nevíme. Nevíme, proč prezident trvá na mylném (a v posledku nijak zásadním) tvrzení, nevíme, proč se odmítá omluvit. Víme jen, že moc člověka proměňuje - a že hrad českých králů umí zamávat s duší a myslí nejednoho politika.
Hlava státu shlíží na svůj lid z výšky, ze svého nadhledu pozoruje jejich marné pinožení... Za prezidenta Václava Havla jeho kancelář popisovala svoji úřední práci coby “vládnutí”. Václava Klause zase rozhořčilo, že by potenciální Kaplického knihovna na Letné “arogantně shlížela na Pražský hrad”. A že by prezident ignoroval rozhodnutí soudu? To už dokázal také právě Václav Klaus.
Výjimečnost prezidentské funkce
Literární kritik Viktor Šlajchrt tvrdí, že silou, která mění krále i prezidenty, je prastará obětní skála Žiži, skrytá jen kousek pod okny hradní kanceláře. Snad s každou hlavou trůnící na českém královském či prezidentském stolci se prostě cosi tajemného děje. A vědomí, že nikdo nebude hlavě státu určovat, co je pravda a co ne, patří zjevně mezi tyto tajemné změny.
Výrok soudkyně Kateřiny Sedlákové “každý má právo na hodnotové soudy, musí ale existovat jejich pravdivostní základ” tak zjevně vůbec nevzal v potaz výjimečnost prezidentské funkce a změny, které se s hlavou hlavy státu na Hradě dějí.
Výjimečnost hlavy státu je prostě nutno respektovat i u soudu. Pregnantně to definoval muž, jemuž se v učebních říká Král Slunce a který bývá označován za vrcholného představitele absolutismu, Ludvík XIV.:“Stát jsem já.”
