Už třetí dekádu máme potíž s efektivitou vládnutí. Ne vždy se daří složit funkční vládu, často majorita narazí na Senát, prezidenta či rovnou předčasné volby. Partajím se nedaří dotahovat volební sliby, což frustruje politiky i voliče... Všechny tyto trable mají jediný motiv: dělbu moci a stabilitu ústavního pořádku. Ten se lehce inspiroval americkou, ale zejména německou poválečnou demokracií. Její základní idea je jasná: nedovolit to, co se stalo Výmarské republice, tedy aby volební vítěz postupně zlikvidoval občanská práva a svobody poražených. Nedovolit, aby demokracie zlikvidovala sama sebe.
Pravidla hry proto zaručují, aby většina nemohla ovládnout jedním vrzem celý stát. Proto musí zákony schvalovat Senát, proto senátory volíme jindy a jiným způsobem. Proto máme Ústavní soud, proto máme různě jmenované šéfy různých úřadů, proto máme oddělenou soudní moc, aby nikdo (ani poslanci, ani soudci, ani třeba policajti) nemohl uchvátit celou zemi do svých ruku. Přinejmenším ne příliš rychle a příliš snadno.
Když maďarský premiér Viktor Orbán před třemi lety mluvil o neliberální demokracii, málokdo tušil, jak prorocký projev to je. Nemusíme hned hysterčit, realisticky můžeme uznat, že některé (zejména zámořské) výstřelky „liberálů“ iritují velikou část populace; můžeme dokonce bez velkého pláče akceptovat, že liberalismus je po třech triumfálních dekádách na ústupu. Ale z žádného z těchto zjištění nevyplývá, že bychom měli rezignovat na základní princip naší společenské dohody: většina nesmí převálcovat základní práva menšiny.
Při pohledu na Trumpa, Orbána či Kaczyńského buďme za naši těžkopádnou ústavu vděční. Některé chyby, které Evropa prožila, není zrovna nutné opakovat.
