Když politici odhalují pamětní desku lidem zahynuvším pod sovětskými hlavněmi, stojí tam jako zástupci státu. Státu, který nemá příliš hrdinů ani příliš chvil, kdy by mohl oslavovat udatnost. Pískot v takovou chvíli - jakkoli je namířen proti konkrétnímu politikovi - je vyjádřením neúcty k celé ceremonii.
Pietu před budovou rozhlasu provázely protesty. Lidé pískali na Babiše |
Ani na vteřinu neobstojí námitka, že současná vláda se opírá o hlasy komunistů a tím ona sama narušuje jakoukoli pietu. Nebyli to čeští komunisté, kdo před padesáti lety stříleli československé občany. Dokonce právě naopak - národ tehdy stál za svým komunistickým vedením. Podporu od KSČM má smysl omlacovat vládě 25. února, ale nikoli 21. srpna, kdy měla komunistická věrchuška absolutně největší podporu.
A se sovětskými okupačními vojsky nemá ani pan Babiš, ani pan Vondráček lautr nic společného, ať už mají minulost jakoukoliv. A zejména: takový nedůstojný brajgl si nezaslouží ti, kteří tenkrát nasadili vlastní životy. Grotesknost celé situace lze ukázat na jednom detailu: nejvýše postaveným ústavním činitelem na místě byl předseda Senátu Milan Štěch, dnes člen vládní strany a taktéž bývalý komunista. A na něj nikdo nepískal.
Pískejme na Babiše jindy a jinde. Třeba dnes na Úřadu vlády, třeba zítra klidně u rozhlasu. Ale nedělejme kravál při pietních shromážděních. To je elementární pravidlo slušného chování, asi jako že nepliveme na zem a nesmrkáme do dlaně.
