Nejen dělníci ve fabrikách, ale mnoho lidí ve školách, úřadech či nemocnicích dostává právě tuto takzvanou zaručenou mzdu, která se odvíjí od vládou definované mzdy minimální. A ta je instrumentem velmi ošidným.
Plat, za nějž si nezaplatíte ve velkoměstě málem ani bydlení, je prostě ostudný. Zároveň nelze nevidět, že vysoké platy jsou jedním z důvodů, proč se jihoevropské státy, jako Řecko nebo Španělsko, nemohou už dekádu vyhrabat z bahna a proč mají nezaměstnanost 21,7, respektive 17,1 procenta.
KAMBERSKÝ: Nepřešívat! Demokracie umí sežrat sama sebe |
Pro srovnání: Česko má podle stejné metodologie Eurostatu nezaměstnanost nejnižší, pouhých 2,9 procenta – bezesporu i díky nízkým platům. Může tuto „společenskou dohodu“ zničit zvyšování minimální mzdy, o něž se teď vláda pře?
Nejspíše nikoli. Ačkoli při každém zvyšování slyšíme varování před propouštěním a krachy, nic takového se v reálu neděje. Vláda minimální mzdu zvedla již čtyřikrát, stoupla z osmi na jedenáct tisíc, což je zvýšení o sedmatřicet procent! Dle klasické teorie by měly statisíce lidí přijít o práci – děje se však pravý opak.
Případné další zvýšení může ohrozit některé obory, které jsou postaveny primárně na nízké ceně práce a kde je třeba asijská konkurence může převálcovat. Ale kvůli vyšší „minimálce“ se do Česka nepřestěhují statisíce čínských detektivů, indických kuchařek ani bulharských baličů kuřat.
Lidé by si nejvíc polepšili a firmám by se nejvíc ulevilo, kdyby kleslo zdanění práce, tedy zejména zdravotní a sociální pojištění. Jenže to by znamenalo pustit do obou systémů mnohem více soukromých peněz – věc v egalitářském a etatistickém Česku dnes zcela vyloučenou.
