Když prezident jmenoval Vojtěcha Bendu a Tomáše Nidetzkého do vedení ČNB, nejvíce komentářů vzbudilo jejich předchozí působení v ING a fakt, že jde o kamarády Jiřího Rusnoka. Je to podstatná námitka, stejně jako fakt, že sám Jiří Rusnok se dostal do ČNB na základě kamarádšoftu a pochybného politického obchodu. Po pádu vlády Petra Nečase si Miloš Zeman zcela bezprecedentně najmenoval svou vlastní vládu bez ohledu na parlament – a potřeboval pro ni nějaké krytí. Vládě složené ze samých hochštaplerů dal jakýs takýs kredit až premiér Jiří Rusnok. A ten nijak netajil, že šlo o obchod: já vezmu na pár měsíců premiéra, dostanu za to post guvernéra.
Zeman na Hradě potvrdil Rusnokovy muže. Do rady ČNB míří Benda a Nidetzký |
Vraťme se ale zpátky k novým jménům. Vojtěch Benda ani Tomáš Nidetzký nepatří při vší úctě k české ekonomické špičce ani v akademické, ani v byznysové sféře. Jak to, že do čela nejdůležitější ekonomické instituce v zemi nemíří znovu taková Michaela Erbenová – jedna z ředitelek Mezinárodního měnového fondu? Proč nejde do vedení ČNB legenda českého bankovnictví Pavel Kysilka? Jak to, že se nemluví o Petru Dvořákovi, prorektorovi VŠE? Filipu Pertoldovi ze CERGE? Či akademicích z nejlepšího pracoviště v zemi, z tedy IES FSV UK? Ekonomů jako Benda či Nidetzský má republika stovky!
Dostáváme se k největšímu paradoxu fungování ČNB: navzdory zvláštnímu způsobu jmenování i pravidelným kontroverzím jde již třetí dekádu o respektovanou a v praktických krocích na politice nezávislou instituci. Vzpomínáte na rachot, když Václav Havel jmenoval do bankovní rady ani ne třicetiletého a zcela neznámého Luďka Niedermeyera? Ostatně i jmenování Zdeňka Tůmy guvernérem vzbudilo veliké vášně, stejně jako většina Klausových nominací. Ten do banky poslal politické kumpány (Mojmír Hampl proslul zejména popíráním globálního oteplování na půdě CEP a ztracenou půlmiliardou v ČKA), mladé akademiky (Vladimír Tomšík) či osobního přítele Kamila Janáčka. Jenže navzdory všem úletům a zdánlivým politickým afiliacím funguje ČNB – jak jsme nejlépe viděli na příkladu devalvace koruny – na politice zcela nezávisle. Můžeme doufat, že taková bude i nadále. To jsou paradoxy, pane Vaněk.
