Zopakujme si celý příběh: žila byla jistá Alena Borůvková, kandidátka na místopředsedkyni ČSSD a velká to kamarádka Petry Paroubkové. Patřila mezi ty, kteří velmi, velmi těžce snášeli pád „budoucího premiéra“ Paroubka a každou situaci na politické scéně vnímali jen a jen tímto prizmatem: kamarád Jirky (palec nahoru), nepřítel Jirky (palec dolů). A s velikou vehemencí kopala do každého, kdo přítelem Jirky nebyl – tedy skoro do všech.
Což o to, lidí nějak postižených je v republice fůra. Většinou však jejich výlevy musejí snášet jen lidé v jejich nejbližším okolí: doma, na Růžku či v práci. Alena Borůvková byla jiný případ: soustředěně, umanutě a nepřetržitě používala ke svým výpadům Twitter, takže její ataky byly všem na očích. A jak se lze dočíst, byla velmi osobní. Malá ochutnávka: „Ty si zasloužíš jen jedno: aby ti dnes všichni na MZV ČR naplivali do obličeje, Zaorálku, zbabělá nulo. Trapáku.“
Pan velvyslanec říká, že jeho choť bere léky a prochází složitým obdobím. To lze chápat a nikdo ji kvůli nemoci nebude odsuzovat. Ale některé věci se neslučují s nějakou prací či pozicí, v tomto případě postem partnerky ambasadora. Kdyby trpěla koprolálií či kleptomanií a na recepcích zasypávala jiné diplomaty „F-words“ či si nosila domů stříbrné lžičky, bylo by to stejně nepřijatelné jako to, co dělá dnes na Twitteru. Což chápe každý kmán, ani nepotřebuje diplomatickou akademii. Málokdy, opravdu málokdy to lze říci, ale Lubomír Zaorálek se zachoval přesně tak, jak měl a musel.
