Takový Mirek Topolánek v roce 2006 přesvědčil skoro dva miliony voličů, což je číslo, o jakém se jeho předchůdci a ještě více následovníkům v čele může jenom zdát. Přesto stranu nenávratně poškodil, když po pádu vlády a obtížné obhajobě předsednictví na kongresu ve vysočanském hotelu Clarion prohlásil: „Nenechám ODS kmotrům!“ Topolánek sice obhájil, ale značka byla navždy poškozena: ODS je stranou kmotrů. Ukázkový příklad, jak vnitrostranický souboj může zničit partaj jako celek.
Sociální demokraté jsou v tomto ohledu mistři nad mistry. Nejen že se s chutí fackují (Wagner vs. Grulich, 1995) či si vyhrožují pěstním soubojem (Špaček vs. Foldyna, 2018), ale ve snaze porazit vnitrostranickou konkurenci vytahují jeden na druhého špínu, kterou v posledku nejvíce využijí konkurenti z ostatních partají. Jak praví stará poučka: největším nepřítelem sociálního demokrata je jiný sociální demokrat.
Kandidáti na předsedu ČSSD.
A této zásady se sociální demokraté nevzdávají ani ve chvíli, kdy jsou na tom v novodobé historii nejhůře. Před několika lety byla ČSSD nejsilnější v obou parlamentních komorách, ovládala kraje a pomýšlela i na prezidenta, dnes je z ní otloukánek slabší než Filipovi komunisté i Bartošovi Piráti. Hádanka pro žáka třetí obecné: Myslíte, že se socialisté v tuto chvíli semkli a táhnou za jeden provaz, nebo se kandidáti na předsedu snaží očernit jeden druhého?
