Zaplatí méně než kolik by platil dopravní policii, nedostane trestné body, nemusí se trmácet pře půl města na úřad a radnici rostou příjmy z pokut. Všichni happy. Zejména řidiči: pro mnoho motorizovaných Pražanů je snadnější poslat pětikilo z domova než riskovat body a řádově vyšší pokutu.
Toto nádherné příměří mezi městem a řidiči má dva háčky. Háček první: stacionární radary se tak změnily z bezpečnostního prvku na pouhý automat na peníze. Nebudeme tvrdit, že si řidiči na měřených úsecích nehlídají rychlost (což dokazuje běžná praxe i přesnější měření). Ale finanční úspěch bude nejen Prahu tlačit k rozšiřování radarů do míst, kde lze snadno vybrat hodně na pokutách - tedy do míst s velkou hustotou aut, ale nikoli do míst opravdu nebezpečných. Spíše tam, kde jsou tři pruhy v každém směru, než před školy a do riskantních a nepřehledných sjezdů.
Háček druhý: tento “efektivní” systém ve městě de facto zrušil bodový systém. Body byly zavedeny právě proto, aby se nešlo vyplatit z přestupků. Aby postih přivedl k slušné jízdě i toho, kdo ztrátu tisícovky ignoruje.
Tohle skončilo: Komu je, jak se říká, sem tam nějaká pětistovka u zadele, bude si i na měřených úsecích jezdit jak chce. Těžká věc.
Autor coby motorista oceňuje, že ho pár náhodných nedůsledností v hlídání rychlosti nepřipraví o řidičskou licenci. Ale s proměnou “bezpečnosti” na “kasírtašku” se smiřuje podstatně hůře.
