Ačkoli jsme státem krajně soustředěným na průmyslovou produkci (máme nejvíce lidí pracujících v průmyslu z celé Evropské unie, přes pětatřicet procent ze všech pracujících), z hlediska urbanizace (tedy jak velká část populace bydlí ve městech) jsme výrazně méně „poměštěni“ než naši západní sousedé. Zkrátka a dobře: zatímco u nás tři lidé z deseti bydlí na vsi, ve Francii či Španělsku, zemích to tradičně opřených o různé formy zemědělství, bydlí na venkově jen každý pátý. Možná i odsud pramení onen barvotiskový sen „4+1 se zahradou“, který pravidelně vyjadřují respondenti v anketách developerských společností. Vesnici známe všichni velmi dobře.
Češi sní o domech v přírodě. Většina z nich přitom žije v bytech |
Dobrá znalost venkova má ještě druhý, temnější důvod. Tím, jak jsme se po Hitlerově válce zbavili skoro tří milionů československých Němců a Rakušanů, otevřel se mimo jiné takřka nekonečný prostor pro obsazování volných domů a chalup. Připočteme-li mohutnou poválečnou industrializaci (která v celé Evropě táhla lidi z vesnic do měst), objevil se takřka milion volných objektů, které šlo v padesátých, šedesátých i sedmdesátých letech získat doslova za babku. Zatímco všude na světě je „second house“ výsadou jen těch nejbohatších, v nijak bohatém Česku si tento luxus i dnes dopřává skoro půl milionu rodin. V počtu chat a chalup nás předčí jen výrazně bohatší Švédové. Prostě a jasně: na rozdíl od mnoha obyvatel západních měst velmi dobře víme, jaká idyla občas na vsi panuje. (I jaké peklo, ale o tom někdy jindy.)
Naše priority jsou tak vlastně jasné a logické: vlastní dům se zahradou, přitom to má být blízko do práce, do fitka, do školy, k lékaři i do nákupáku. Je to snadné, stačí si koupit domeček třeba na pražské Hanspaulce nebo ve Střešovicích. Jeden takový se zrovna prodává, skoro za hubičku (přesněji 4 050 000 eur). Takže kdo si chce splnit sen o bydlení, tomu stačí vysolit 102 763 925 korun. A je to!
