Volební drama skončilo přesně před dvěma sty devíti dny, a stále nemáme vládu, pro jejíž program a složení by poslanci zvedli ruce. Andrej Babiš je premiérem již více než pět měsíců, ale jeho panování je odvozené jen od volebního vítězství a rozhodnutí prezidenta – nikoli od našich zastupitelů, kteří musejí jeho kabinet podpořit.
To samo o sobě je krajně nelichotivé vysvědčení. Ale pokud by se po půlroce vyjednávání zhroutila, byli bychom v ještě větší kaši, než jsme teď. Na přelomu let 2006 a 2007, kdy byl premiérem bez důvěry pět měsíců šéf ODS Mirek Topolánek, získaly všechny jeho kroky i kroky jeho ministrů zpětnou legitimitu tím, že se Topolánek při druhém pokusu stal „většinovým“ premiérem.
Ze stejných důvodů nebudí razantní kroky Babišova kabinetu takové pohoršení, jako by mohly: vzhledem k dominanci hnutí ANO a roztříštěnosti zbytku sněmovny je krajně nepravděpodobné, že by tady vznikla nějaká vláda bez „anonistů“. Ale pokud by ANO na nějaké hypotetické příští vládě neparticipovalo, byly by všechny dlouhodobé či personální kroky současné vlády více než pochybné.
Příčiny šmodrchanice jsou tři: deklarace většiny stran, které odmítají sedět ve vládě s vítězem voleb, jenž je trestně stíhán; ANO, které si (zatím) nedovede představit vládu bez svého otce zakladatele/věřitele; největším viníkem je však prezident Miloš Zeman, který ani půl roku od voleb nejmenoval nového premiéra poté, co první pokus Andreje Babiše neuspěl.
Ústava předepisuje tři pokusy a předpokládá následné předčasné volby mimo jiné právě proto, aby hrozba nové kampaně a nového hlasování přiměla zatvrzelé hráče k dohodě.
Protože dohoda a kompromis jsou podstatou politické práce, v zemích s poměrných většinovým systémem obzvláště. Jenže my jsme stále v onom prvním dějství. Tvůrci ústavy předpokládali, že hlava státu bude v prvé řadě sledovat zájmy státu, nikoli své úzké mocenské zájmy. A pak že jsou Češi skeptici, nikoli nenapravitelní naivové.
