Ta zpráva je skandální sama o sobě: půlmilionový plat, odměny vypisované sama sobě, to všechno z veřejných peněz. Ale opakujme: problém není v jedné bývalé děkance.
České a moravské vysoké školy paradoxně trpí kvůli své unikátní roli při sametovém převratu roku 1989. Studenti jako klíčová revoluční síla získali gloriolu hrdinů, nezávislost univerzit se stala jednou z manter revoluce. Všechny školy i jednotlivé fakulty tak získaly obrovskou nezávislost dříve, než se jakkoli zreformovaly.
Superplat děkanky: pět a půl milionu za rok. Odměny si dala i jako šéfka své katedry |
Dnes berou zcela samozřejmě většinu svých peněz z veřejných zdrojů, ale zároveň veřejnost nemá takřka žádnou možnost ovlivnit jejich činnost či hospodaření. Dokonce ani rektor nemá vliv na účetnictví fakulty. Věta kvestora Jana Gazdy: „ČVUT nemíní komentovat mzdové poměry u jednotlivých zaměstnanců,“ je jen elegantně řečeno letité: „Navalte prachy a neptejte se, co s nimi děláme.“
Potíž není ve výši odměny. Kdyby paní děkanka dostala svoji fakultu mezi v Evropě vyhlášené školy, kdyby zde měla špičkové doktorandy, kdyby získala za celý profesní život více než pár vědeckých citací, kdyby… pak jí ty peníze bude každý přát. V první desítce nejlepších univerzit světa najdeme hned tři „techniky“, ČVUT je však na pěkném 601.–800. místě (z cca 1100 srovnávaných žebříčkem The Times Higher Education).
A nelepší se. Nejen ČVUT, ale ani třeba Univerzita Karlova. Protože nic nenutí školu, aby najímala špičkové lidi, aby produkovala špičkový výzkum, aby lákala studenty z Evropy a ze světa, aby si udržela doktorandy. Pro univerzitní aparát je neskonale snadnější přiklepnout si pět milionů korun za rok, sezením v grantových a oborových komisích si vytvořit vděčné příznivce a „postoupit“ na prorektorku pro výstavbu.
Autor této glosy byl shodou náhod v roce 1989 studentem ČVUT. Dnes může smutně prohlásit: kvůli tomuhle jsme opravdu „klíčema nezvonili“.
