Vprehistorických dobách byl cyklistův oděv vlněný a měl kapsičku na prsou. Působením času a zejména vlhkosti se ovšem vytahoval a vytahoval… až z něj byly spíše dámské šaty s kapsou, která už dávno neplnila svůj účel. Už v té době si ale na něj závodníci umísťovali jména svých sponzorů či výrobců kol. Ovšem teprve s nástupem mikrovláken, které lze snadno potiskovat, se ze závodících cyklistů staly šlapající billboardy. Masa amatérských jezdců pak na strečových oblečcích ocenila hlavně větší pohodlnost a praktičnost: materiál odvádí vlhkost od těla, mnohem lépe drží tvar, rychle schne, kapsička se přesunula na záda, kam se přece jen lépe sahá…
Amatéři ovšem začali brzy napodobovat profíky i v těch potiscích. Chcete vypadat jako Armstrong a spol.? Přesné kopie dresů slavných závodníků jsou k dostání nejen přímo u zdroje – toho kterého týmu, ale i v běžné obchodní síti.
Debatami s bikery i „silničáři“ o výhodách a nevýhodách pestrobarevných dresů jsem strávila minulý víkend a stručně řečeno: tábory jejich příznivců i odpůrců jsou víceméně vyrovnané. Dnes je naopak skoro problém koupit cyklistický trikot bez loga. Ale jak říká překladatel David v decentním šedo-černém dresu, zástupce konzervativců: „Přece nebudu vozit něčí reklamy jen proto, že to vypadá jakoby profesionálně… Pro mě čím míň barev a nápisů, tím líp.“
Jiní víkendoví cyklisté soudí, že pořádný outfit umí motivovat, a imagi profesionálního závodníka se v žádném případě nebrání. „Základ je vypadat u jakéhokoli sportu jako profesionál – aby měl soupeř nahlodanou psychiku, protože hlava, to je velká část výkonu!“ směje se šestadvacetiletý Martin.
O autorovi| text a foto Iva Pospíšilová
