Kapitalisté nám jednou rádi prodají provaz, na kterém je pak oběsíme, postřehl kdysi Vladimír Iljič Lenin. A jak bylo jeho dobrým zvykem – nemýlil se. Jeho moudrost připomněla zpráva, podle níž se zdejšími dědici leninistů spolupracuje pro jistotu hned šest reklamních agentur.
Asi jim ten paradox unikl. Zapojí své schopnosti pro to, aby ve volbách co nejlépe uspěla komunistická strana, která – pokud by se projevila jako hodná toho jména – by s reklamním byznysem pořádně zatočila (ne, že by zrovna tenhle aspekt návratu komunismu patřil mezi ty nejhrozivější – rozdýchat se, popravdě řečeno, dá bez problémů zásadnějšího rázu). V ochotě těch nejpravověrnějších kapitalistů přispět k úspěchu komunismu je možné – jak na stránkách tohoto deníku psal Martin Weiss – vidět další důkaz toho, že KSČM se stává společensky přijatelnou, normální stranou. Platnost toho Leninova „moudra“ ale přesahuje momentální stav zdejších poměrů. Svobodná společnost nebo svobodný obchod také nejsou jaksi z principu morální. Tržní chování, byť třeba zákonné, nemusí být z toto titulu správné a morálně nenapadnutelné – to jsou pouze zjednodušení a pověry, které se v Česku ujaly v 90. letech, jako alibistická odpověď na nepříjemné dotazy.
Trh či svoboda jsou z morálního hlediska samy o sobě inertní, jsou takové, jaké si je v tom ohledu uděláme. Zprávy o agenturách, které se mohou přetrhnout kvůli zakázce od komunistů, by proto vlastně neměly nikoho překvapit. Odpovídá to zdejšímu chápání pojmu profesionalita – schopnost zapomenout v práci jakékoli své osobní postoje nebo přesvědčení, podat výkon ve službách každého, kdo o to bude stát. Pracovat bez otázek a pro kohokoliv je vlastně projev vysoce vyvinuté flexibility a ta je přece v dnešních poměrech velice žádaná. Navíc – starší generace si umění být zticha před tím, kdo platí nebo má moc, osvojily už v minulém režimu.
Lenin měl pravdu v tom, že se vždycky najdou alespoň nějací kapitalisté ochotní prodat provaz. Druhá část jeho maximy ale není úplně přesná (ne snad, že by se mýlil, byl to přece Lenin). Skupina kapitalistů prodávajících provaz není totožná se skupinou, která na něm bude oběšena. Tu „pružnost“ a ochotu si nic nepřipouštět, jež jsou pro tento typ podnikatelů typické, umí přece ocenit každá totalita – leninistická i jakákoliv jiná. Bez dostatečného počtu flexibilních by nemohla fungovat, nepočetní fanatici by ji v chodu neudrželi. Dámy a pánové z reklamních agentur se vlastně chovají naprosto racionálně – zvítězí-li myšlenky strany, pro niž pracují, nebude to třeba dobré pro odvětví, v němž působí, pro kapitalismus obecně a o svobodě ani nemluvě. Pro ně osobně by to ale nepochybně mohlo být skvělé.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
