Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

‚Cesta devíti hodin‘. Karel Čapek před 80 lety v LN popsal slavnostní pohřeb T. G. M.

Lidé

  6:00
PRAHA - Týden po své smrti, 21 .září 1937, byl T. G. Masaryk pohřben v Lánech. Devítihodinovou ceremonii rozloučení s prezidentem od čestné stráže na Pražském hradě přes smuteční pochod Prahou až po uložení ostatků popsal tehdy zevrubně – dnes by se řeklo online – ve své reportáži redaktor LN Karel Čapek. Římskými číslicemi označil jednotlivé hodiny dne. Text spisovatele, který měl k Masarykovi velmi blízko, otiskujeme znovu v podobě, v jaké vyšel v Lidových novinách před osmdesáti lety:

Šest generálů přináší na ramenou rakev, zastřenou státním praporem. Zdá se ta rakev skoro malá na tak vysokého a rovného starce, popsal Karel Čapek v reportáži. Čestný dvůr lidí a paláců stojí v pozoru a hlubokém tichu kolem té rakve pod trikolorou. foto: FOTO ARCHIV ČTK

X. O hodině desáté byl uzavřen veliký čtverec na prvním nádvoří hradčanském; byl to jako ohromný cour d’honneur, vybudovaný z Matyášské fronty a křídel starého hradu pražského, z černých praporů, spuštěných vlajek, paláců Hradčanského náměstí, z živých front lidí. Byl-li hrad čelem tohoto čestného dvora, tvořily jedno jeho křídlo zlatem se třpytící fraky, řády a chocholy diplomatů, uniformy vojenských přidělenců, zlaté řetězy hodnostářů, sutany a kappy kleru; zde stálo vše, co znamená moc a slávu pozemskou, co representuje panovníky, státy, vlády, vojska, církve i úřady. Protilehlá černá fronta, to byl náš vlastní stát ve své politické svrchovanosti; zde stála v pozoru vláda Republiky československé a obě sněmovny, zástupci vůle a suverenity lidu. Čtvrtou stranou tohoto čestného dvora, základnou toho monumentálního čtverce, byl lid sám, přepažující hutnou a nepřehlednou frontou Hradčanské náměstí. Dvůr je připraven; jen jeho střed byl ještě prázdný.

Na fotografii T. G. M. a Karel Čapek v roce 1926

Nad polem věnců, nad malým černým katafalkem poplašeně mává obrovské smuteční křídlo; je to černý baldachýn, burácející a vysoko vzlétající v zářivém větru podzimním; státní vlajky a černé prapory šlehají a bijí do žerdí, lanoví skřípe a tím víc je slyšet zvuk nejslavnější, jenž bude provázet celou tu poslední cestu; tím víc je slyšet to veliké, slavné ticho.O hodině desáté se do toho mlčení zařízla kovová fanfára smuteční, veliký baldachýn se skoro vzedmul ve větru a šest generálů přináší na ramenou rakev, zastřenou státním praporem; je na něm připjata jen hrstička československých válečných medailí, jež bude i v hrobě ležet nad srdcem hrdinným. Zdá se ta rakev skoro malá na tak vysokého a rovného starce; kdyby tu stál, nezadal by si s dlouhým panem Blumem, s velikým panem de Lacroix asnad ani s britským vytáhlým panem Hadowem; jen rektor magnificus Karlova učení by musil sklonit hlavu, aby se podíval do těch chytrých, šedivých očí za skly zlatého skřipce.Čestný dvůr lidí a paláců stojí v pozoru a hlubokém tichu kolem té rakve pod trikolorou; jen prapory prudce tlukou v poryvech slunného větru. Po boku rakve stojí teď drobný pán s hlavou také už stříbrnou; vypadá až opuštěný v tak velikém prostranství.A president Beneš počíná pevně číst své smuteční poselství. Ano, stojíme nad rakví našeho nejdražšího mrtvého a díváme se na ten veliký, vyplněný život, život, jenž obsáhl skoro celé století a s ním tolik našeho národního úsilí, tolik sociálního vývoje a tolik politických změn a problémů v celém světě; a státník, sociolog, filosof Beneš jistě a jasně včleňuje toho velikého mrtvého a jeho dílo do dějinného rámce událostí a ideí. Nebyla to jenom řeč pohřební; bylo to změření Masarykova odkazu a vytyčení programu pro příští věky.Byl to za nás všechny politický slib, položený na tu rakev pod červenobělomodrým praporem; bylo to víc než všechny palmy a vavříny. Takový slib na takovém místě zavazuje.

Praha se loučí s T. G. M. Pláč doprovázel zesnulého prezidenta Masaryka na jeho poslední cestě Prahou 21. 9. 1937. Záběr před orlojem na Staroměstském náměstí.

XI. Rakev na lafetě se dává na cestu; opouští hrad a vrací se cestou, kudy se ubíral život starého muže. Vrací se k domu, kde žil svůj krásný a věrný život rodinný, do ulic, kudy chodíval dlouhými kroky, k parlamentu, kde skládal svou přísahu na zákony republiky, ke Klementinu, kde učil mladé lidi myslit a hledat pravdu, k divadlu Smetanovu; vrací se k bratřím sokolům, kteří mu stojí posledním špalírem, k legionářským bratříkům, kteří ho nemohou provázet, vrací se k své mládeži, vrací se ke svému lidu, který vroubí ulice uctivou a ukázněnou bordurou. Vězte, že by se na to všechno díval potěšeně a pozorně, ne jako na slávu, která náleží jemu, nýbrž jako na věc, která něco znamená i pro vás. Dobré je to, myslil by si, a je vtom pokrok; vidět, že naši lidé mají smysl pro kázeň a pořádek. A že se všichni sešli, říkal by si, Čech, Němec, košile taková nebo maková, pán nepán – tož panečku, to něco je; už začínáme chápat, co je náš stát. – A měl by z vás všech starý pán radost. Ne pro sebe. Kvůli vám. Kvůli té demokracii, která byla vezena na lafetě děla, nikoliv na pohřeb, nýbrž k apotheose.

XII. A vrací se k Neznámému vojínu, vojín ze všech nejznámější. „To byla veliká věc,“ říkával, „že jsme měli své vojáky a ukázali, že se dovedeme bít. A když jsme z našich hochů na Rusi mohli udělat korpus – to už jsem věděl, že máme vyhráno.“ – Hlásím, bratře presidente, tady je jeden z toho korpusu, nebo modrý vojáček od Terronu, nebo jeden z Doss’ Alta, to je jedno: jaký je tvůj poslední rozkaz, bratře presidente? – Nu, jaký rozkaz, řekl by starý pán: „Vyřiď jim, že opravdu máme vyhráno. Byl jsem se právě podívat na náš lid, bráško, a říkám si, mnoho se už naučil; my dva už se nemusíme bát, že svou svobodu neudrží. Viděl jsem, že si váží demokracie a umí se sám ovládat.“

A rakev s hrstkou válečných medailí se dává na další cestu domů.

XIII. Po pražských ulicích postupuje na lafetě děla rakev královská; ubírá se ulicemi, které raziti ráčil král Karel IV. vzácné paměti; jede Národní třídou, kde bývaly hradby městské, ulicí druhdy Ovocnou a starým Koňským trhem. Zlatým městem Karlovým projíždí naposled druhý Otec vlasti. Vítám tě, Tomo, řekl by ten, který slul Karel, vidíš, tady za mých časů bývala jen pole a něco chalup, a jaké je tu teď krásné město! Pojedu s tebou až ke Koňské bráně. Víš, my oba jsme byli dobří křesťané; tys byl mistrem vysokého učení, které jsem tehdy založil, a dobrým mistrem jsi byl lidu i scholarum. A my oba jsme, myslím, byli mistry učení ještě vyššího; neboť řídit tuto zemi a chránit ji před škodou ode všech sousedů, to stojí víc lámání hlavy než všecka učenost, viď? Počkej, Tomo, my dva tady u toho pomníku – svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím!

Příjezd do Lán.Tiše šine se černý železniční furgon s rakví, střeženou čtyřmi rotmistry hradní stráže. Vlak z Prahy (na snímku) s rakví a ostatky prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka přijel na nádraží v Lánech.

XIV. Starý nejvyšší velitel leží na lafetě děla, zakryt barvami státu; svou jezdeckou čepičku má na prsou a své válečné metály nad srdcem. Může to začít, hoši, komandýr čeká. Měkce se sklánějí, hlavy v přílbách se obracejí vpravo hleď, mladé kroky křupají, jako když zdravé, silné zuby chroustají tvrdý suchar. Všechny prapory, všechny korouhve, všechny standarty naší armády se sklánějí u nohou mrtvého velitele ve svrchovaném smutečním salutu. Jediné gesto, a je to nejvyšší pocta, kterou může vzdát člověku celý národ. Neboť tyto prapory se jindy nesmějí sklonit k zemi. Všechna krev národa stojí za tím, aby tyto korouhve zůstaly na věky vztyčeny. A jaká jde za těmi prapory podivná armáda, nemá nad hlavou naježené štyky, nenese při lehkém kroku alpinů pažby na dlani, nejde bystrým pochodem gardistů. To bratři beze zbraně defilují před svým komandýrem; bratři, kteří jsou spíš už otci a dědy; bratři, jejichž těžší krok, jejichž příliš dlouhé vpravo hleď je parádou, jakou zřídka kdy přijímali nejvyšší velitelové. Prapor, zahalující rakev, povívá v jiskrném větru. To je vzkaz komandýrův, bratři legionáři. Prapor. Náš prapor. Živý prapor státu na prsou velitelových.

XV. A starý nejvyšší velitel koná teď přehlídku armády ve zbrani. Jdou důstojníci všech regimentů. Jdou pluky všech zbraní. Jdou v naprostém tichu, jen tlumený povel a kroky, kroky, kroky. Není krásnějšího tance než pochod armády. Bodáky ve stejném úhlu, ruce ve stejném rozmachu a kroky, kroky, kroky, jako by je stroj ukrajoval. Jako jeden člověk o tisíci kovových přílbách a tisíci puškách. Tančící krásní koně a tasené šavle blýskající v slunci. Polní a hrubá děla s vojáčky stojícími nebo sedícími jako sochy. Pod blankytným nebem burácí mračno stříbrošedých letadel. Byla to vojenská paráda, jakou jsme ještě neviděli. Byla to radost i ve dni smutku. Měl by tu teď sedět starý muž míru na svém Hektoru a dívat se na ten dobrý válečný stroj. Jistě by s gustem a pokojně mrkl na bratra Jana, který s klipcem na oku a šavlí v ruce stojí tam naproti. Jenže bratr Jan Syrový sklání hrot meče už jen před mrtvým vojevůdcem ducha.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...