Dobře, tedy v Anglii – Odpusťte, tahle židle je příliš vysoká; špatně se na ní sedí. Má-li člověk dobře povídat a dobře myslet, musí dobře sedět. Hned začnu, jen co si přesednu. Nuž vězte, že Angličané –
U všech všudy, jak mám na tomhle sedět? Vždyť tadyten lenoch řeže člověka do zad, a je to tvrdé, a tady to má hranu, a tohleto je tu snad proto, aby si člověk otlačil lopatky, že ano? Dovolíte-li budu raději stát. Co jsem chtěl říci? Ano, vězte tedy, že Angličané jsou národ, který dovede nejlépe a nejpohodlněji sedět. V tom je podstatný kus jejich kultury. Snad proto tak dobře píší, že se jim při tom dobře sedí. Jejich rozšafnost, pohostinnost, počestnost a jiné výtečné vlastnosti jsou rozhodně vyseděny. Když se najedí, jdou si teprve jaksepatří sednout; mají na to sitting-roomy čili sedací pokoje, a lounge čili pokoje na lelkování a tlučení špačků. Jsou usedlé povahy, ježto se jim dobře sedí; mají takové nízké, široké, proseděné lenošky, dosti ošoupané, ale neskonale ochotné; každá část vašeho těla se v nich uvelebí jako v dlani, nohy natáhnete před sebe, hlavu opřete o lenoch a ruce položíte tadyhle na opěradlo, a teď, panebože, sedíte a jste si vědom, že jste v bezpečí a že vám nic nevrazí nějakou zákeřnou hranu do žeber; i oddáváte se mírným a shovívavým myšlenkám a občas dokonce něco povíte, něco, co je klidné a vycpané nepohoršujícím smyslem jako dobrý starý fotel, něco, co nikoho nerýpne do žeber ani neposadí na jehly. Kdepak, to nejsou kožené klubovky, ani architektonické trůny, žádné okázalé a monumentální sarkofágy, žádná vyřezávaná křesla, ani sofa, ani mauzoleum, ani salónní plyšové kanape; nýbrž je to takový pelíšek zrovna pro jednoho člověka, který se trochu roztahuje všemi směry; má to formu sedění a sloh zad, krátké nožičky a vysoký lenoch, přes nějž se naklánějí dobří duchové pohody, fantazie a inspirace. A je to i v nejchudší domácnosti; patrně je to zároveň odznak a emblém Anglie.
Naproti tomu člověk, který je nucen snésti se na vysokou, hrotitou, hranatou, nevlídnou a zkrátka středoevropskou židli, stává se popudlivým, nespokojeným, vydrážděným, kverulantským, rozčileným a netrpělivým Středoevropanem; nemůže psát dobré a moudré romány, neboť romány musejí být dobře vyseděny; nemůže dospět k urovnaným názorům ani k důvěřivosti, nýbrž naopak k zatrpklému a vzteklému smýšlení.
Proti tomu zase v Itálii samo podnebí nabádá člověka, aby buď ležel na zádech, nebo se oflakoval a provětrával stoje na svých nohou. Proto tam kvetla poezie a hlavně výtvarné umění, které se vyrábí vestoje. Angličané nikdy nebývali velkými výtvarníky, protože vsedě u krbu nelze dobře malovat ani tesat sochy; ale zato romány, parlamentarismus, filozofie a dějiny se dělají povětšině vsedě; musí tu však být dobré posedění.
V Itálii a Francii se mimoto může sedět na chrámových schodech, na zápraží nebo na podstavcích soch; nebo se tam sedí v kavárnách, na chodníku, ale tam člověk nesedí, aby absolutně seděl, nýbrž aby se díval a bavil se, koukal po holkách a vůbec užíval života. Skutečné, podstatné, hluboké, naprosté a dokonalé sedění se vyvinulo jenom v Anglii.
A tedy bych si chvílemi chtěl sednout; ale bůhví, u nás na to nejsme jaksi zařízeni; nemáme dost úcty a pozornosti k sedění, protože nemáme dost úcty a pozornosti k věcem, které se konají vsedě. Vsedě se mlčí, přemýšlí nebo promlouvá nemnoho a nerozčileně; kdo chce nadávat a lamentovat, stojí nebo běhá po pokoji. Vsedě vyvíjí člověk v sobě konzervativní a společenské ctnosti; a rovněž tradice žijí, pohodlně sedíce doma; rodinný život pak je prostě pospolité sedění.
Ještě se najde sem tam nějaká stará lenoška, v níž je sladko posedět; ale co provádějí naši bytoví architekti a truhláři, je jim vnuknuto patrně nějakou skrytou nenávistí k pokojným a usedlým hodnotám života; prostě na tom nelze sedět. Chceme-li si odpočinout, musíme se jít vyspat; ale není nám souzeno, abychom odpočívali s knížkou v ruce nebo v hovoru s bližními. Ba věru, život je k nám tvrdý, až po to posedění.
Lidové noviny 23. 9. 1924
