Příští týden uplyne sedmdesát let od smrti spisovatele, překladatele, myslitele a v neposlední řadě dlouholetého fejetonisty Lidových novin Karla Čapka (1890-1938). A také čítankového autora, s nímž je spojena řada stereotypů.
V poslední době jsem několikrát slyšel od čtenářů, že Karel Čapek už málo poví dnešním lidem. Je na tom něco pravdy?
Vnímání Čapkova díla jistě uškodil příliš zúžený výklad, jak jej po léta podávala škola. Čapka představovala především jako autora utopií, v nichž bojoval proti fašismu (případně proti všem ideologiím), anebo utopií technických, v nichž předpověděl věk robotů i ničivou sílu atomových bomb. Kritik masové společnosti Jistě, Čapek bojoval proti nacismu, velmi se zajímal o to, kam povede bouřlivě se rozvíjející technika, jenže obsah jeho děl se nedá zúžit ani na politické poselství, ani na vědeckou utopii. Snažil se především postihnout současné chování lidí, nebo přesněji: hodnoty a cíle masové společnosti, té společnosti, kterou zrodila moderní přetechnizovaná doba. Její základní rysy nahlížel velmi skepticky. Jeho slavní Roboti i o něco později Mloci byli jen působivými metaforami právě toho, co shledával v hodnotách masové společnosti jako nebezpečné, zrůdné, sebeničivé.
Masový člověk se v jeho pojetí odvracel od tradičních hodnot, jeho ideálem se stalo dobře si žít, a to pokud možno bez vynaložení jakékoliv námahy, až do úmoru se bavit a nedělat si starosti s ničím, co přesahuje jeho obzor. Právě v tomto směru Čapek předjal problémy, které dnešní doba ještě vyhrotila. V jeho slavném dramatu o Robotech přestávají ženy rodit. Jeden z hrdinů, který je zjevně Čapkovu myšlení nejbližší, vysvětluje příčinu: „Protože toho není třeba, protože jsme v ráji..., protože není třeba lidské práce, protože není třeba lidské bolesti, protože člověk už nemusí nic, nic, nic než požívat... Celý svět, celé pevniny, všechno je jediná bláznivá, hovadská orgie! Už ani ruku nenatáhnou po jídle; cpe se jim rovnou do úst, aby nemuseli vstát.“
Ve Válce s Mloky pak Čapek vytvořil až neuvěřitelně aktuální obraz člověka mediálního věku, a svedl to bez znalosti televize a internetu. Jeho Mloci se mohli naučit mluvit i číst, ale chyběla jim schopnost samostatně myslet, vnímat krásu, nebo dokonce tvořit. Neodolám a ocituji úryvek z dialogu mezi Mlokem v londýnské zoologické zahradě a učeným profesorem: „Přišel se na tebe podívat profesor Petrov.“ „Těší mě, pane. Já jsem Andy Scheuchzer.“ „Jak to víš, že se jmenuješ Andrias Scheuchzeri?“ „Mám to tady napsáno, pane...“ „A čteš noviny často?“ „Ano, pane. Každý den, pane.“ „A co tě nejvíc zajímá?“ „Soudní síň, koňské dostihy, kopaná - “ „Viděls někdy kopanou?“ „Ne, pane.“ „Nebo koně?“ „Ne, pane,“ „Tak proč to čteš?“ „Protože je to v novinách, pane.“ V závěru vědecká komise konstatuje, že mlok disponuje asi čtyřmi sty slovy, říká jen to, co slyšel a četl, zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan. Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů. Přesto anebo právě proto lidé začnou Mloky nejen využívat, ale i obdivovat. „,My lidé Mločího Věku,‘ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak... Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat.“
Válku s Mloky stejně jako drama o Robotech i Továrnu na Absolutno Čapek dovedl až ke katastrofickému konci lidstva. Takový konec se mu jeví jako logické vyústění pokleslosti zájmů i cílů většiny lidí.
Čapkův nehrdinský hrdina Čapka od mládí trápila Bechtěrevova choroba, podle svědectví svých nejbližších cítil zvýšenou úzkost ze smrti; možná i proto smrt, často v podobě katastrofy, hraje v jeho díle tak důležitou úlohu. (Smrtelně nemocen, a ještě zavražděn je Hordubal, na žlutou nemoc umírá, a ještě je smrtelně zraněn hrdina Povětroně, po smrti je hrdina Obyčejného života). Jiným rysem jeho povahy byla zvláště ve vztahu k ženám plachost, nebo dokonce obava z jejich blízkosti. Naopak bezpečný a silný se cítil v mužské společnosti - výhradně pánskou společností byli jeho slavní Pátečníci, kteří se u něho každý týden scházeli. Účastníky byli kromě prezidenta republiky přední představitelé literatury, politiky i vědy. Měl sice celoživotní přítelkyni, která se na sklonku jeho života stala i jeho manželkou, Olgu Scheinpflugovou, ale lze říci, že se ženám spíše vyhýbal jak v životě, tak (s výjimkou dramatu Matka) i ve svém díle.
Jeho mužští hrdinové se pouze ve dvou případech chovají jako siláci. V mladistvém dramatu Loupežník a později v románu Krakatit. V době, kdy jej Čapek psal, prožil krátký milostný, v konci však nešťastný, vztah k brněnské studentce Věře Hrůzové. Původní záměr napsat další utopii, tentokráte o třaskavině neobyčejné síly, ustoupil milostnému dramatu mezi hrdinou vynálezcem třaskaviny inženýrem Prokopem a krásnou princeznou Wilhelminou. (V Čapkově díle zcela ojediněle tu nalezneme strhující milostné scény.) V ostatních Čapkových románech od příběhu o podkarpatoruském sedlákovi Hordubalovi, který odmítal vidět nevěru své ženy, po příběh horníka Adama, který trpně přijímal, že ho jeho manželka nevpustí do své ložnice, jsou mužští hrdinové spíše slaboši, zatímco ženy nepochopitelné, nedosažitelné, dráždivé a odmítavé.
S jistou nadsázkou lze říci, že v románových dílech se Čapek opakovaně se svým vztahem k ženám vypořádával - v Loupežníkovi a v Krakatitu zpodobnil svůj sen o silném muži, v Hordubalovi či v První partě naopak zpodobnil mužskou osamělost nanejvýš pokorně přijímající život v ženském područí. Hrdinové blízcí Čapkovu ideálu se však objevují v jeho menších prózách či sloupcích. Jsou to lidé dělní až urputní ve svém snažení, které ovšem nesleduje vysoké cíle, nevyznávají žádnou spásonosnou víru. Jsou to jednou archivář, podruhé vášnivý sběratel kaktusů či koberců, zahrádkář, milovník a znalec psího či kočičího života, řemeslník, pokrývač, železničář, četník či lékař. Zatímco masový člověk zplozený technickým věkem pomáhá vést lidstvo do záhuby, tito drobní hrdinové představují pro Čapka hodnotu tradice, úcty k práci i k povinnosti, k ohroženému lidství. Nehledají spásu, hledají nanejvýše spravedlnost a usilují o vzájemné pochopení. Právě svými „obyčejnými“ vlastnostmi, svými koníčky jsou s to dodnes podmaňovat čtenáře.
Mistr fejetonu Značná část Čapkova díla byla svázaná s jeho prací v Lidových novinách. Pro ně pravidelně psal nedělní sloupky, a navíc téměř denně krátké poznámky, glosy a fejetony. Pro Lidovky také psal své slavné cestopisné črty, které tu vycházely na pokračování. Stejným způsobem tu otiskoval i své rozsáhlejší práce - třeba Továrna na Absolutno, jeho první utopický román, nese na sobě patrné znaky toho, že byla psána pro noviny: kratičké kapitoly i množství vtipných politických glos. Pro Lidovky, zvláště pro jejich letní čísla, napsal i jedno ze svých nejčtivějších a zároveň nejlepších děl: Povídky z jedné a z druhé kapsy. Ze sloupků i z fejetonů vznikaly pak knižní soubory jako Zahradníkův rok, Měl jsem psa a kočku, O obyčejných věcech nebo skvělé Apokryfy.
Většina Čapkových fejetonů byla založena na jeho mimořádné schopnosti vnímat skrytou podobu nejvšednějších jevů i věcí, jako jsou třeba kamna nebo klika dveří, telefon či rozhlasový přijímač, a o nich pak vtipně vyprávět. Jeden z Pátečníků, J. B. Kozák, vzpomíná: „Jako u dítěte bylo u něho zdánlivé hračkářství nejvážnější a nejplodnější prací.... Dovedl se hodinu dívat, co bude na zahrádce dělat tenhle malý brouček a jak si pomůže mravenec se svým břemenem, zkoumat starý kobereček, na kterém žila jistě rodina beduínů, čekat, až se rozpukne kaktusový květ...“
K oblibě a čtivosti jeho miniaturních a zdánlivě jen pro jeden den určených próz přispívalo i Čapkovo mimořádné nadání pro srozumitelný, na jedné straně nesmírně bohatý, na druhé straně až hovorově znějící jazyk. Méně známo dnes je, že Karel Čapek svými překlady současné francouzské poezie položil i základy moderního básnického jazyka. „Nikdy ke mně před rokem 1920 nemluvila poesie zvláštnějším a intensivnějším hlasem,“ napsal po letech Vítězslav Nezval, „jako z Čapkových Appolinairů, Vildraců, Fortů...“
Právě svým jazykem Čapek ovlivnil celé generace spisovatelů (ale svými skvělými dětskými pohádkami či vyprávěním o Dášeňce už od dětství i generace čtenářů) a dodnes fascinuje většinu těch, kdo si čtou v jeho knihách.
V zápase o demokracii Mnoho z příslušníků generace, která vstupovala do literatury po první světové válce (Čapek drobné prózy, které většinou psal se svým bratrem, otiskoval už před válkou, ovšem jádro jeho tvorby pochází z poválečných let), tíhla k některé z hlavních ideologií oné doby, ať už to byl komunismus, nacionalismus, anebo katolicismus. Čapek a několik jemu blízkých, jako byli jeho bratr Josef, František Langer nebo Ferdinand Peroutka, se od počátku bránili ideologickému vidění, jako jediný přijatelný politický systém přijímali masarykovské pojetí demokracie. Demokracie, která klade důraz na drobnou práci každého občana, na jeho odpovědnost a mravní postoje.
V prvních poválečných letech nejvíce demokracii ohrožovali komunisté. Čapek napsal mnoho článků, dokonce i satirických veršů, v nichž ukazoval na slabiny bolševické doktríny i praxe, v roce 1924 pak napsal v odpovědi na anketu Peroutkovy Přítomnosti vynikající polemiku s komunistickou ideologií. „Nehostinné a nelidské je klima komunismu: není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého, nebo žranice pánů... Buržoa vydechuje svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch... Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu...“
Zároveň Čapek tvrdě kritizoval současné počínání demokratických politiků. „Jakou zbraní se máme bránit my, kteří jsme jednotlivci, proti vám, kteří jste strany? Co vám je po nás? Nejste mandatáři naši, nýbrž mandatáři stran; neptáte se nás, nýbrž výkonných výborů stran; nejste odpovědni nám. Mezi námi, kteří jsme jenom občany, a vámi, kteří jste zaměstnanci stran, není nic společného; parlament není tribunou naší, nýbrž zbytečným a nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým handlem... Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci...“ A formuluje to, co dnes nazýváme občanskou společností: „Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám; proti vládě stran; proti hlasovací mašinérii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů...; proti úpadku demokracie.“ (Ani se nechce věřit, že tento text byl napsán před třiaosmdesáti lety!)
S měnící se politickou situací se Čapek stále častěji zaměřoval na nebezpečí, které pro demokracii i československý stát znamenal nacismus. On sám demokrat a intelektuál s úžasem hleděl na to, jak v zemích obklopujících republiku mizí demokraté a zůstávají jen hlasatelé nenávistných ideologií. „Tady se nestalo nic menšího než nesmírná zrada vzdělanců a budí to hroznou představu o tom, čeho je inteligence schopna. Mohlo by se uvést příkladů víc, a nejenom z té jedné země. Všude, kde se děje násilí na kulturním lidství, nalézáme vzdělance, kteří to hromadně provozují s sebou, a dokonce se přitom ohánějí ideovými důvody...“ A jinde svoji úvahu o selhání vzdělanců končí varováním: „Zrušte hierarchii ducha, a připravíte návrat divochů. Sestup inteligence je cestou k zbarbarizování všech.“
V posledních letech republiky se zpolitizovalo i Čapkovo literární dílo, napsal Bílou nemoc a Matku. Jistě to nebyla jeho nejlepší dramata, ale ve své době měla pro svoji aktuálnost mimořádný divácký ohlas.
Čapek se stal pro mnohé symbolem toho kladného, co přinesla první republika, byl to především on, komu se podařilo v Hovorech s T. G. M. zpřístupnit Masarykovy demokratické principy běžným občanům.
Čapkovo dílo, jeho metafory a podobenství pozoruhodným způsobem vystihovaly základní rysy moderní doby a nebezpečí, které přinášela. Pro všechny zmíněné rysy můžeme tvrdit, že Čapkovo dílo neztratilo nic ze své naléhavosti, nic ze své působivosti.
***
Jakou zbraní se máme bránit my, kteří jsme jednotlivci, proti vám, kteří jste strany? Co vám je po nás? Mezi námi, kteří jsme jenom občany, a vámi, kteří jste zaměstnanci stran, není nic společného... Karel Čapek
O autorovi| Ivan Klíma spisovatel Autor napsal monografii Karel Čapek (1962, 1965) a řadu doslovů k Čapkovým prózám
