Legendární muzikant a kabaretiér Karel Hašler přišel na svět 31. října 1879 na pražském Zlíchově v proletářské rodině, matka a otec pracovali ve sklárnách. Jejich syn se vyučil rukavičkářem, ale s tovaryšským listem v kapse už šilhal po divadle. Ochotničení po pražských hostincích se pokusil zarazit otec. Když v jednom z nich načapal syna pohrouženého do zpěvu kupletů, údajně o něj přerazil fajfku a jakékoliv tajtrdlíkování mu zakázal.
Synek se nedal a utekl ke kočovné divadelní společnosti. Okusil tam všechno, co ten život obnáší, ale štěstí mu přálo a brzy přestoupil do kamenných divadel. Třetím z nich už bylo Národní divadlo v Praze, kde dokonce dosáhl až na Romea a Chlestakova.
Rozhodujícím pro jeho budoucnost ale bylo setkání s Rudolfem Frimlem. Nejen že se zahleděl do jeho sestry Zdeny a časem si ji vzal, ale Friml v něm zažehl touhu skládat písničky.
Prvně na veřejnosti s nimi údajně vystoupil v roce 1908 v restauraci U Slona, a hned to byl úspěch. Písnička Večer za Strahovskou bránou se ostatně zpívá dodnes. A pak už to šlo jak na drátkách. Ty petřínské stráně, Když nad Prahou se večer uklání, Strahováček, U svatého Matěje, Staré zámecké schody... Hašler v písničkách trefil lidový tón, který bavil i dojímal, a ke zpěvu uměl strhnout celé hlediště, celý lokál.
Dal jméno hašlerkám
Stejně tak hned počátkem 1. světové války, to už jako ředitel kabaretu Rokoko, zabodoval vojenskou písničkou Když jsem mašíroval přes hranici, měl jsem bílý kvítek za čepicí...
Tehdy se zařadil mezi mistry českého kabaretu, jako byl Eduard Bass, Artur Longen či
Vlasta Burian. Za války se také naučil využívat kabaretní scény k aktuálním zpívaným posměškům. Opustil idylku starých zámeckých schodů a písničkami se trefoval do politiků, rychlých vlastenců i šmelinářů. Ráno se něco semlelo, večer už o tom zpíval.
Tak pokračoval i po válce. Bouřlivý politický život, soupeření stran o moc v novém státě a první korupční skandály nabízely dost materiálu.
V té době také vznikla laskomina, na které si lidé pochutnávají dodnes: Hašlerky. František Lhotský si zaregistroval ochranou známku na jejich výrobu v listopadu 1920. Vymyslel na svou dobu geniální marketingový tah, když přesvědčil populárního Hašlera, aby této cukrovince propůjčil své jméno.
Velkým přelomem Hašlerovy kariéry byl příchod zvukového filmu. Vrhl se na něj jako skladatel hudby, scenárista, režisér i herec, a to se značným úspěchem. A nešlo jen o film Písničkář, ze kterého je evergreen Ta naše písnička česká a v němž si zahrál titulní roli.
V soukromí na tom byl podstatně hůř, jeho bohémský život se Zdeně nezamlouval, hádali se o výchovu synů Karla a Gina, manželství se rozpadalo a od poloviny 30. let žili odděleně.
Karel Hašler
Hoši od gestapa...
Přišel protektorát. Hašler pokračoval u filmu, ale starý přítel František Spurný ho přesvědčil, aby obnovili kabaretní zájezdy a písničkami těšili i posilovali národního ducha. Hašler souhlasil, jenže se v něm ozval starý zvyk vyřizovat si to s politickou situací, a jeho parodie gestapo nemohlo přeslechnout.
Poprvé si pro něj přijeli na natáčení filmových exteriérů Drdova Městečka na dlani. U výslechů ho drželi tři dny, pak ho pustili s varováním, aby si dal pozor. Nedal. Vrátil se na natáčení a po večerech v hospodě všechny bavil dalšími ostrými parodiemi.
Rudolf Deyl starší, autor vzpomínkové knížky na něj, některé zaznamenal. Stačí ocitovat aspoň sloku jedné z nich: Hoši od gestapa, vy tu klidně spíte, vy se odtud domů nikdy nevrátíte. Nevrátíte vy se nikdy domů zpátky, budou pro vás plakat otcové i matky. Zůstanete tady jako bídné trety, budou pro vás plakat Gertrudy i Gréty...
Odpoledne 2. září 1941 přijelo na natáčení gestapo znovu a čtyři lidi ze štábu odvezlo. Mezi nimi i Hašlera.
Prošel výslechy v Pečkárně, věznicí v Drážďanech, v polovině října ho odvezli do koncentračního tábora Mauthausen. Kdo ho udal? „Hlavní verze, které se drží úředníci, praví, že to byl nejmenovaný režisér. Ale je i jiná verze. Publicista Radan Dolejš, který se osobností Karla Hašlera zabývá, tvrdí, že se našel dopis, z nějž vychází najevo, že to byli komunisté,“ řekl LN jeho syn Thomas Hasler, který se narodil až po otcově smrti (matkou byla paradoxně Němka – Lotte Jurdová).
Konec Hašlera byl krutý. Zanítila se mu rána od kopanců a ráno 22. prosince 1941 zemřel. Jedna z verzí jeho spoluvězňů o bezprostřední příčině Hašlerovy smrti vypráví, že byl v koupelně přivázaný pod sprchu a tak dlouho polévaný ledovou vodou, až dokonal.
Údajně ještě v koncentráku složil poslední písničku. V jejím refrénu se zpívá: Hlava mi klesá uprostřed boje, dech poslední patří jen vám, vy Čechy krásné, vy Čechy krásné, ty Praho moje! Budete žít, já umírám...
