Vzdělaný Kramář vstoupil do politiky v rámci realistické skupiny v mladočeské straně po boku T. G. Masaryka. Tomu se tehdy říkalo Pastýř, o deset let mladšímu Kramářovi Dítě. Zatímco Masaryk se brzy s mladočechy rozešel, Kramář se stal jejich vůdčí postavou a politikem „na plný úvazek“, což mu umožnily rodinné finance. Vztah obou mužů se pak na dlouhá léta omezil spíše na formality. Spolupracovat začali zase na chvíli až při budování československého státu.
Edvard Beneš: tvůrce „československého zázraku“ |
Podle Kramáře měl Masaryk coby prezident hrát spíše symbolickou roli, aniž by se výrazněji vměšoval do každodenní politiky. Vadilo mu také, když se prezident otevřeně vyjadřoval například k zahraničním otázkám: „Zůstaňte trochu nad vodami, zvykněte si, že jste prezident, že nemusíte už do všeho mluvit, že je daleko lépe, řeknete-li své mínění mně, vládě nebo svým přátelům, důvěrně, přátelsky – než novinářům do novin.“ Po celou dobu první republiky panovalo mezi oběma politiky značné napětí.
Poprvé byl Kramář zvolen poslancem v roce 1891, už v roce 1897 se stal druhým, později i prvním místopředsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady. Brzy se také stal lídrem mladočeské strany. Na vrchol popularity se dostal za první světové války. Rakouským úřadům vadily Kramářovy styky se zahraničními (nepřátelskými) představiteli, vinily ho ze šíření protirakouských nálad nebo z toho, že mařil projev loajality českých politiků. Byl obžalován ze zločinu velezrady a zločinu proti branné moci státu av červnu 1916 byl odsouzen k trestu smrti.
Ve smradlavé cele
Proces s Kramářem a jeho druhy, jak se tehdy říkalo, byl chápán jako proces s celým českým národem. Kramář věznění snášel velmi těžce. Podle svých slov cítil „nevýslovně hluboké ponížení“, že ho „hodí do smradlavé cely jako sprostého vraha nebo zloděje“. Neustále si na něco stěžoval – na jídlo, zimu, průvan, nepohodlný nábytek. Jeho spoluvězeň Alois Rašín k měsícům v cele poznamenal: „Neklesnout do špíny, čistě žít, nepoddat se, nesestoupit na nižší stupeň kultury, to je ten strašný zápas, který inteligentní člověk prodělává ve vězení.“ Začátek července 1917 přinesl politickým vězňům amnestii. Triumfální návrat z vězení učinil z Kramáře skutečného „vůdce národa“, ověnčeného aureolou mučedníka. Jeho popularita rostla. Během slavnostního přivítání na Žofíně k němu výstižně pronesl novinář Jan Herben: „Když jste byl odvážen, patřil jste jedné straně. Když jste nyní přijel, patříte celému národu.“
Koncem října 1918 odjela delegace domácích politiků vedená Kramářem do Ženevy na konzultace s představiteli zahraniční akce. Probírali, kdo bude prezidentem nebo jaké bude složení první vlády. Domácí události ale nabraly rychlejší spád, než účastníci ženevských jednání očekávali. Vracející se politikové byli zaskočeni, že se hlavní věci už udály – bez nich. Přestože tedy nepatřil mezi „muže 28. října“, byl Kramář v době vzniku republiky stále nejvýraznější osobností domácí politiky.
Autorka je historička.
