Jaroslav Med právě vydal studii Literární život ve stínu Mnichova, která se zabývá děním na literární scéně v období tzv. druhé republiky od října 1938 do března 1939.
* LN Kde se vzala u katolických autorů, a byli to nějací spisovatelé! - Jaroslav Durych, Karel Schulz, Jan Zahradníček, Jakub Deml, Zdeněk Kalista - taková averze vůči první republice?
To nelze pochopit bez zevrubnějšího pohledu na dvacetiletí první republiky. Bez těchto souvislostí by totiž mnohé ze soudobých postojů nebyly čitelné a někteří lidé by vypadali jako blázni. Pravicoví intelektuálové, zejména intelektuálové katoličtí, měli k liberálně demokratickému charakteru první republiky značné výhrady, zejména k jejímu vztahu ke křesťanským hodnotám. Náboženská indiferentnost, Masarykův velmi rezervovaný vztah ke katolictví, Čapkův pragmatismus a relativismus, Peroutkův blazeovaný vztah k náboženství -to všechno uvádělo katolíky Durychova typu až k jakési polemické zuřivosti. Jistým tragickým nedopatřením se stal fakt, že jestliže např. Durych polemizoval s TGM na počátku 30. let, byla to součást svobodného politického diskurzu. Jestliže ovšem napsal Durych svůj článek „Očista duší“, kde sice není Masaryk přímo jmenován, ale každý věděl, o koho jde, po Mnichovu, četlo a interpretovalo se to úplně jinak. To bylo, myslím, tragické nedorozumění, ono nepochopení dobové podmíněnosti.
* LN Někdy je těmto autorům také předhazován antisemitismus. Právem?
Myslím, že je nutné rozlišovat mezi antijudaismem a antisemitismem; antijudaismus znamená pohled na Židy jako na cizorodý prvek v křesťanské společnosti, zatímco antisemitismus je rasistický a k tomu měli velmi daleko, to ostatně víra nedovoluje. Vztah našich katolických spisovatelů k Židům byl výrazně ovlivněn spisem Leona Bloy Spása skrze Židy, který vyšel u Josefa Floriana ve Staré Říši. Tato Bloyova kniha, psaná v období Dreyfusovy aféry, je až bizarní směsicí odsudků Židů jako lichvářů apod., ale zároveň se neustále zdůrazňuje, že Kristus byl Žid. Typické je Durychovo konstatování, že řešení židovské otázky se musí nechat na pánubohu. Deml: opravdový antisemita
* LN Což ovšem je zvláštní konstatování v situaci, kdy platí norimberské zákony a pomalu se pro ně připravují plynové komory. Nejkřiklavější je případ Jakuba Demla, to byl asi skutečný antisemita?
Ano, Jakub Deml byl mezi katolickými autory skutečně opravdovým antisemitou a jeho výroky na adresu Židů v jeho Šlépějích, navíc otištěné až za protektorátu, jsou neomluvitelné. Ptal jsem se kdysi velkého znalce Demlova díla Bedřich Fučíka a ten mi řekl, že kdyby nebyl Deml knězem, dal mu pár facek a přáteli mu bylo řečeno, že bude-li se ještě něco podobného opakovat, vyřadí se ze společnosti slušných lidí. Faktem je, že v dalších Demlových textech už není o Židech ani řádek. Bohužel ovšem nejotřesnější antisemitské výpady po Mnichovu nalézáme v prohlášeních různých profesních organizací, například u advokátů, lékařů i herců Národního divadla. To je velmi smutné čtení.
* LN Mně na těch projevech je asi nejnepříjemnější ten nedostatek tolerance. To přece není zrovna křesťanská vlastnost, intolerance.
To máte jistě pravdu. To bylo jejich největší selhání. Ale někteří byli tolerantnější, někteří byli netolerantní. Mezi ty druhé bychom asi počítali Ladislava Jehličku, Rudolfa Voříška. Bohužel také Václava Renče a Karla Schulze. K těm tolerantnějším patřil především Bedřich Fučík. S ním jsem se dlouze bavíval o třicátých létech, které samozřejmě jsou klíčové k pochopení toho, proč se katoličtí intelektuálové tak chovali po Mnichovu. Především to byl strašlivý šok. Myslím, že to bylo nesrovnatelné s tím, co se stalo třeba v srpnu 1968.
* LN To jsem se chtěl právě zeptat, zda lze tyto „případy“ porovnat.
Myslím, že nelze. V roce 1968 jsme byli dávno součástí sovětského bloku a Kreml si dělal pořádek na vlastním dvorku. Bylo to šílené, ale schytali jsme to de facto od „vlastního“, vlastně jsme se neměli čemu divit. V roce 1938 to bylo zcela jinak. Československo se cítilo tak jistou součástí Západu, tak spolehlivě spojené především s Francií, že nikoho ani nenapadlo, že by se na nás mohli tak lehce vykašlat. Víte, já jsem, byť jako dítě, mobilizace v září 1938 zažil, vzpomínám si, jak otec nebo strýc odcházeli, ale ještě víc si vzpomínám, když se pak po pár dnech vraceli. To nelze popsat, to zklamání, až zoufalství. Silní chlapi brečeli jako malí kluci.
* LN Čemu se vlastně divili? Ani Slováci tu republiku moc nepodrželi. A co dělat se třemi miliony občanů, kteří bohužel občany tohoto státu být nechtěli a nechtějí?
Němci dlouho nebyli jednolitá masa. A po tom roce 1918, kdy se najednou ocitli ve státě, který si nevybrali, si postupně ve dvacátých letech na republiku zvykali, jejich ministři vstoupili do vlády. Ale pak přišla krize, která průmyslové pohraničí postihla nejsilněji. Pak do toho Hitler, což už, jak napsala Milena Jesenská, bylo „nad naše síly“.
* LN A skutečně pro to dělaly české elity dost? Znaly například německou literaturu, která vznikla v Sudetech? Existovala nějaká interakce mezi českou a německou literaturou v Československu?
Jen minimální. Samozřejmě existovala německojazyčná literatura pražská, ale ta byla specifická již v tom, že byla z valné části tvořena Židy. Ale co se psalo na Šumavě nebo v Liberci, to nikoho v Praze moc nezajímalo.
* LN Nebyla první republika vlastně naivní?
Naivitou bych to nenazval, spíš víra v jistoty, které přece nikdo nesmí pošlapat: třeba smluvní závazky. Zajímavé je, že i katoličtí intelektuálové žili v iluzi, že nacismus musí být nějakou přechodnou a krátkodobou záležitostí či excesem, vždyť přece Německo je křesťanská země a ta musí co nevidět odmítnout Hitlerovu novopohanskou ideologii. A jaký byl pak jejich šok, když tenhle neznaboh Hitler vtáhl do Rakouska, země katolické až na půdu, a všechny zvony vyzváněly!
* LN Pro řadu německých katolíků se ale Hitler dlouho nejevil jako něco špatného, právě naopak. Vystřízlivěli z něj většinou až během války. U českých katolických intelektuálů jste žádné sympatie k Hitlerovi nenašel?
Ne, absolutně ne. Musíme ale odlišit německý nacismus a italský a pak španělský fašismus. To jsou velmi odlišné ideologie: zásadní rozdíl je již v tom, že fašismus nebyl rasistický. A je fakt, že řadě katolíků se fašismus jevil jako systém, který má svou přitažlivost. Především v řešení sociální otázky, se kterou si liberální kapitalismus nevěděl rady. Katolíci měli představu, že řešení nabízí stavovský stát, který odstraní třídní napětí a zmírní sociální nespravedlnost. To byla jejich velká iluze a omyl.
* LN Násilnická povaha fašismu jim nevadila?
Bagatelizovali ji. Jeho zastánci, především se v té věci angažoval R. I. Malý, to je už zapomenutá postava, tehdy napsal vlivnou knihu Kříž nad Evropou. Tito lidé zdůrazňovali spíš přednosti takového státu, především sociální.
* LN Jaký vztah k fašismu měl Durych?
Durych velmi rezervovaný. Když se jeho spolupracovník v časopise Rozmach Jan Scheinost začal angažovat v českém fašistickém hnutí, tak Durych časopis rozpustil. Ve Vlajce, organizaci českých fašistů, se žádný z nich neangažoval. Jak říkám, je na tom zajímala maximálně sociální otázka. A v té byli velmi radikální, dokonce v něčem až blízcí komunistům. Kapitalismus se jim upřímně hnusil a v liberální demokracii nevěřili.
* LNA čím se tedy hlavně lišili od komunistů?
Tak samozřejmě komunisté pro ně byli neznabozi, materialisté a žádný katolík by nehoroval pro násilnou revoluci. Tu odmítali zcela.
* LN Cítili katolíci, že druhá republika může být jejich státem?
To bych tak úplně neřekl: jejich státem. Ale doufali, že nyní může dojít k určitému obratu oproti masarykovsko-liberálnímu režimu. To jistě ano. Ale je dobré si uvědomit, že oni si mohli myslet, že to tak potrvá třeba padesát let, nikdo nemohl vědět, že to potrvá 167 dní.
* LN Skutečně? Vždyť válka byla na spadnutí.
Doufali, že se Hitler nažral a že je konec. Zbyl nám malý, zmrzačený státeček, ale je náš. Ten už nám nikdo nemůže vzít. Myslím, že to bylo většinové přesvědčení. Po pár měsících, už na začátku roku 1939, se to začíná měnit. Chvalkovský jede do Berlína, tlak Hitlera roste, atmosféra se jaksi šeří. Postupně přestávají i všechny polemiky. Teprve tehdy začíná cenzurování a zakazování, odnese to třeba Osvobozené divadlo: autoritativní vláda se jako by totalizuje.
* LN Došlo na naše slova...
Byli zahnaní do kouta. To, čemu by se dnes řeklo establishment, je prostě nebralo. A oni se mohli zase zbláznit, když četli Peroutku, když psal jak ten katolicismus je tak akorát pro starý babičky. Nebo Čapek, že každý má svou pravdu, to bylo jako červený hadr na bejka. Jakou pravdu má každý, je jenom jedna Pravda, Kristova! To takový Karel Schulz skákal oknem, když to četl. Nebo když vycházely články za krize, že musíme svými halířky pomáhat, abychom poslali sůl na Oravu, nebo že slovenské děti neznají boty, a tak když se složíme, že to vyřešíme, tak to takový Durych šílel. To pro něj nebylo žádné řešení. Pro něj přicházela do úvahy jenom důkladná reforma systému. Samozřejmě cestou Božího slova. Nejotevřeněji se polarizace společnosti ukázala během španělské občanské války: tam se vše zcela vyhrotilo a polarizovalo. Katolíci nemohli liberálním elitám odpustit, že zcela jasně nadržují republikánům a zcela ignorují zvěrstva, kterých se levicové síly dopouštěly, To je hluboce zraňovalo a považovali to za nespravedlnost. U Fučíka jsem ani nedutal
* LN Nenapadlo vás někdy, že Francii a Anglii nakonec byl ten germánský stát, byť třeba s Hitlerem, jaksi kulturně bližší než stát slovanský, který drží proti jejich vůli tři miliony Němců?
Tímto směrem bych své úvahy nepouštěl. Ale když jsem četl, co se tehdy psalo ve Francii, tak jsem si uvědomil, jak je ta země strašně poznamenaná první světovou válkou a jak se přímo hrozí toho, že by měla po pouhých dvaceti letech jít do další.
* LN Jak se chovali tito lidé za okupace? Co dělali po 15. březnu?
Po 15. březnu všechno končí. Odkud pak ale přechází ti kolaboranti a aktivisté, novináři a pisálkové, kteří začnou psát ve službách Říše? Z těchto, tedy z katolických kruhů, ne. Z nich se nezapojí snad jediný. Takový známý kolaborant, jako byl Emanuel Vajtauer, byl původně komunista, Emanuel Moravec patřil k lidem blízkým Hradu a psal do Peroutkovy Přítomnosti. Nic z toho nelze vyvozovat, ale v tomhle mají čeští katolíci čisté svědomí.
* LN Koho z těch lidí, o nichž píšete, jste poznal osobně?
Osobně jsem dobře znal, a snad mohu říct, že to bylo můj přítel, Bedřicha Fučíka. Toho jsem měl velice rád... To je možná málo známá věc, on byl velký pěstitel růží. Já jsem za ním chodil na zahradu, tam jsme sedávali nejraději. Zažil jsem tam třeba, že se tam zastavil Václav Černý a já coby smrkáč běžel pro víno, sotva jsem ho přinesl, přišel Prokop Drtina. Tihle tři pánové... Probrali Beneše, únor 1948, procesy... To jsem ani nedutal. Fučík byl takový velmi jadrný, přímočarý člověk, nikdy ze sebe nedělal nóbl intelektuála, přitom to byl vzdělanec s obrovským rozhledem.
***
PŘEDSTAVUJEME
Jaroslav Med se narodil v roce 1932 v Havlíčkově Brodě. V roce 1957 vystudoval češtinu a knihovnictví na FF UK v Praze. Do roku 1980 učil na několika středních školách, poté se stal vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu. Od 50. let publikoval články o literatuře v řadě periodik (Mladé frontě, Rovnosti, Práci aj.), spolupracoval také s rozhlasem. Knižně vydal mimo jiné monografii Viktora Dyka (1988). Zabývá se především českou katolickou literaturou. Jeho kritické studie vyšly v souboru Od skepse k naději (2006).
Ptal jsem se kdysi velkého znalce Demlova díla Bedřicha Fučíka a ten mi řekl, že kdyby nebyl Deml knězem, dal by mu pár facek
