Loučení nostalgické Maršálky i zamilovaného kavalíra
Metropolitní opera se odhodlala k novému nastudování Straussova Kavalíra s růži, v MET velice oblíbené a často uváděné opery, téměř po padesáti letech. Efektní zlatistou inscenaci Nathaniela Merrilla z roku 1969, kterou jsme mohli vidět v přímých přenosech v roce 2010 (také s Renée Fleming v roli Maršálky), vystřídala po téměř dvou stovkách repríz nová inscenace Roberta Carsena. Vznikla v koprodukci s londýnskou Královskou operou, kde měla premiéru loni v prosinci, s Teatro Colón v Buenos Aires a turínským Teatro Regio. Přenos z MET následoval měsíc po dubnové premiéře z posledního představení letošní série.
„Komedie pro hudbu o třech dějstvích“, jak zní podtitul této Straussovy opery, rozhodně není prvoplánová veselohra, ale rafinovaná a mistrně namíchaná směsice pocitů zkušených žen a mužů, kteří se s nadhledem i nostalgií ohlížejí za svým mládím a snaží se optimalizovat další etapu svého života (Maršálka, Ochs, do jisté míry i Faninal), vedle mladé generace, které se přes první životní karamboly budoucnost jeví v zářivých barvách (Oktavián, Sofie). Strauss a jeho libretista Hugo von Hofmannsthal tento modelový příběh (s operním předobrazem v Mozartově opeře Così fan tutte, ale i Figarově svatbě) umístili do rokokové Vídně 40. let 18. století v počátcích panování Marie Terezie. Do propletence milostných vztahů se dostává kněžna Marie Thérèse z Werdenbergu, ve věcech života zkušená choť polního maršála, která si v manželově nepřítomnosti coby Bichette, laňka, užívá s dychtivým mladíčkem, pro věci života nadaným hrabětem Oktaviánem zvaným laškovně Quin-quin. Přímo do její ložnice ovšem vtrhne její bratranec z venkova, baron Ochs, ješitný hulvát a záletník, který si s noblesním šarmem šlechtice starosti nedělá Chce si finančně polepšit sňatkem s mladičkou Sofií, kterou k tomuto svazku nutí její otec, měšťanský zbohatlík Faninal, aby si tak koupil další příčku na společenském vzestupu. Všechny tyto ingredience Strauss s Hofmannsthalem namíchali tak, že po jeho drsných temných operách Salome a Elektra premiéra Růžového kavalíra v Drážďanech v roce 1911 měla triumfální úspěch a je dodnes divácky nejoblíbenější Straussovou operou.
Inscenace Richard Strauss - Kavalír s růží.
Kanaďan Robert Carsen si vybudoval renomé operního režiséra, který dokáže skloubit respekt k partituře se soudobým inscenačním pojetím a skvěle načasovanými pointami. Pro svůj výklad Kavalíra s růži tentokrát hledal inspiraci v době premiéry této opery, v roce 1911, ve snaze implementovat tušení blížící se apokalypsy první světové války na pozadí secese a dekadentní atmosféry Vídně poslední dekády habsburské monarchie. Třebaže tato doba vzniku je z příběhu i hudby Kavalíra s růži „cítit“ a tehdejší móda a účesy působí na scéně velmi efektně, Carsen ji zejména v druhém dějství u Faninala zdůrazňoval tak polopatisticky, že rafinovanou společenskou komedii změnil ve směšnou, místy až trapnou frašku. Armádní byznys zbohatlého měšťana Faninala je výslovně demonstrován v druhém dějství v jeho paláci dvěma dělostřeleckými moždíři a bednami se střelivem a granáty, Ochsovi kumpáni jsou zde s batohy na zádech za pěšáky vyzbrojené puškami a zatímco jejich pán teatrálně upí kvůli svému „zranění“, na podlaze plíží po břiše. Zacházení se zbraněmi bývá v opeře většinou rozpačité až trapné a i takový mistr jako Carsen, to bohužel jen potvrdil. Carsenovi ovšem nelze ovšem upřít podrobné studium pramenů - moždíře jsou přesnou kopií škodováckého modelu z roku 1911 (jenže pak se najednou objeví rekvizity mimo takto důsledně nastolenou dobu – cigarety s filtrem nebo videa na oživlých obrazech v nevěstinci). Věrné repliky moždíře snad zaujmou modeláře a sběratele, ale Straussově opeře to neposloužilo, stejně jako umístění třetího dějství nikoli do hostince v Prátru, ale do exkluzívního bordelu, který vede tenorista přestrojený za bordelmamá. Oktavián v přestrojení za Maršálčinu komornou není upejpavou Maryčkou, ale předvádí coby jedna z prostitutek na posteli roznožky tak, že Ochse lačného bezproblémového sexu to úplně zmate. A na závěr se Oktavián se Sofií vášnivě válí v posteli Maršálce přímo „pod nosem“. Působí to nepatřičně – Maršálka se na konci opery smiřuje s nevyhnutelným koncem této milostné avantýry a důstojně přepustí svého milence mladší ženě s hudbou tak procítěnou, že si ji Strauss přál mít na svém vlastním pohřbu.
  |
Jenže Kavalír s růží není ani fraška, ani prvoplánová erotická komedie, ani protiválečná agitka, ale atmosférou tereziánské rokokové Vídně a z historického hlediska anachronického valčíku prodchnutá směs humoru, melancholie, delikátní diskrétnosti i erotické uvolněnosti až frivolnosti, sentimentu, burlesknosti i něhy, nostalgie. Strauss se tu prezentuje jako mistr apartních rafinovaných fines, hýřivé zpěvnosti a brilantně instrumentovaného orchestru pestrých barev; harmonické výboje Salome a Elektry na samé hranici tonality opustil ve prospěch sladkého valčíku. Tuto hudební pestrost a konverzační spád díky jako vždy perfektnímu orchestru vystihl německý dirigent Sebastian Weigle.
Ostravské Tajemství a Dvořákovy Cypřiše v Operním panoramatu Heleny Havlíkové |
Obsazení sólistů bylo asi v současnosti na světové operní scéně to nejlepší možné, jakkoli Strauss předepsal neřešitelné dilema náročných partů sopránové Maršálky, která však má sotva přesáhnout třicítku, mezzosopránového teenagera Oktaviána ve věku 17 let a dva měsíce a patnáctileté sopranistky Sofie. Maršálku ztvárnila hvězda prvního řádu, americká sopranistka s lahodným lyrickým sopránem Renée Fleming. Má tuto roli, kterou jakoby psal Strauss přímo pro ni, propracovanou z řady inscenací na předních světových scénách do posledního hedvábného pianissima, posmutnělého úsměvu, letmého pohledu, pohybu ruky. V melancholicky dekadentním krasosmutnění o stárnutí propojuje ženskou rafinovanost ve směsici koketerie, záhadnosti, šarmu, noblesy i sentimentality s vyústěním do zármutku marně překrývaného velkorysostí. Fleming se však při tomto přenosu se loučila nejen jako Maršálka se svým mladým milencem, ale i jako osmapadesátiletá sólistka po pětadvaceti letech hvězdné kariéry s nároky prvooborových rolí. Publikum svou uctívanou ikonu uvítalo potleskem hned, jakmile se objevila na scéně, aniž zazpívala jedinou notu, a na konci ji za bouřlivých ovací zasypalo záplavou květin.
Loučení si při přenášeném představení stanovila také lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča. Nikoli však zatím s aktivním působením v opeře, ale s rolí Oktaviána, kterou chce podle svých slov přenechat mladším. Také v jejím případě patří tzv. kalhotková role Oktaviána už - shodou okolností sedmnáct let a dva měsíce - k těm nejlepším. Dokáže vrstvit podobu rošťáka s dokonale odkoukanou řečí těla pubertálních kluků, upejpavé služebné Maryčky, za kterou se rychle převlékne, když do atmosféry doznívající vášnivé noci s Maršálkou vtrhne baron Ochs, dovádivé prostitutky a mladíka, který se na první pohled zamiluje do mladičké Sofie, rozhodne se ji bránit a neví, jak zvládnout prekérní situaci vůči Maršálce.
Inscenace Richard Strauss - Kavalír s růží.
I když zkušenost rakouského basisty Güntera Groissböcka s rolí barona Ochse je v porovnání s oběma dámami vlastně jen „krátká“, od roku 2014 přesvědčuje o pojetí barona Ochse von Lerchenau – neboli v českém překladu „vola ze Skřivánkova“ ne jako primitivního křupanského hulváta, ale také ve více rovinách jako energického chlapíka – směšného ve své nafoukanosti, jistého si svým šarmem a sex-apealem, neomaleného burana, ale i nebezpečného muže, když se Sofií a Faninalem zachází s výhružnou převahou svého šlechtického titulu. Zbohatlíka pana von Faninala, toužícího po titulu šlechty s modrou krví, ztvárnil barytonista Marcus Brück dle Carsenovy režijní koncepce jako zbrojaře, který profituje z válečného průmyslu, a natěšeně využívá dceru ke společenskému vzestupu. Jeho rozkošnou dceru Sofii, kterou si chce vzít Ochs za manželku, aby vylepšil svou tragickou finanční situaci, zpívala s jiskřivým sopránem okouzlující Erin Morley. Z hloupé husičky omámené chystaným sňatkem s urozeným baronem se promění v odhodlanou svéhlavičku, která se statečně vzpírá určenému sňatku a vehementně si stojí za svým. Byli to i další sólisté v ostře propracovaných typech a orchestr, kteří Kavalírem s růží zprostředkovali svrchovaný hudební a herecký zážitek.
Richard Strauss: Kavalír s růží Hodnocení 80 % |
Inspirace na dny příští
Pražské jaro - Jan Dismas Zelenka: Gesù al Calvario ZWV 62. Ensemble Inégal. Adam Viktora - umělecký vedoucí, Gabriela Eibenová – soprán, Lenka Cafourková – soprán, Franz Vitzthum – kontratenor, Benno Schachtner – kontratenor, Markéta Cukrová – alt. Rudolfinum pondělí 15. května 2017 20:00 h.
Pražské jaro - Belcanto Drammatico. Diana Damrau – soprán, Nicolas Testé – basbaryton, PKF – Prague Philharmonia, Emmanuel Villaume – dirigent. Program: árie a další hudební čísla z oper - Giacomo Meyerbeer: Hugenoti, Dinorah, Tábor ve Slezsku, Emma di Resburgo, Jules Massenet: Manon, Richard Wagner: Bludný Holanďan, Amilcare Ponchielli: La Gioconda, Vincenzo Bellini: I puritani, Giuseppe Verdi: Don Carlos. Rudolfinum úterý 16. května 2017 20:00 h.
Pražské jaro - La Compagnia del Madrigale. Program: Lacrime d’amante: výběr z madrigalů Claudia Monteverdiho. Kostel sv. Šimona a Judy, středa 17. května 2017 20:00 h.
Claudio Monteverdi: Orfeus. Inscenace J.-P. Ponella k 450. výročí narození skladatele. Účinkují: P. Huttenlocher, D. Turban, T. Schmidt, R. Hermann, G. Linos, W. Gröschel a další. Monteverdiho ensemble Curyšské opery řídí N. Harnoncourt (105 min). ČT art, pondělí 15. května 20:20 h.
Verdi (3/7) Seriál It. (1982). Zpracování životních osudů slavného skladatele (90 min). Hrají R. Pickup, G. Albertini, O. Antonutti, C. Fracciová. ČT art, čtvrtek 18. května 20:20 h (4. díl čtvrtek 25. května 2017 20:20 h.).
Giacomo Puccini: Madama Butterfly. Filmové ztvárnění opery, v hlavních rolích - Mirella Freni, Plácido Domingo a Christa Ludwig. Orchestr Vídeňské filharmonie diriguje Herbert von Karajan. Kamera Wofgang Treu. Producent a režie Jean-Pierre Ponnelle (150 min). ČT art, sobota 20. května 20:20 h
Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigent Martin Doubravský, režie Oldřich Kříž, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Roman Šolc, pohybová spolupráce Denisa Kubášová, sbormistři Miriam Němcová, Jan Bubák, dramaturgie Linda Keprtová. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Šaldovo divadlo, premiéra pátek 19. května 2017 19:00 h.
