Oldřich Janota je solitér s kytarou a minulostí folkového písničkáře i alternativního experimentátora, kterého si váží i ti nejslavnější kolegové. Nedávno oslavil šedesátiny a nadělil si nové album.
* LN Jako dárek k vašemu jubileu vyšlo Tribute album, kde kolegové přepracovali vaše písně. Jak se vám ty verze líbily?
Líbila se mi vlastně jen jedna věc – Tvůj stín, taková skica, kterou jsem sám nikdy nedotáhl. Možná proto bylo snadnější s ní pracovat. Myslím, že to byl pro muzikanty dost nevděčný počin, protože to bylo tak trochu na objednávku, sami by se do toho nepustili. Takové etudy na dané téma.
* LN Máte takový vztah i k těm, co vznikly v minulosti? Mám na mysli třeba kapelu Mňága a Žďorp, která proslavila váš slogan „i cesta může být cíl“...
Myslím, že Petru Fialovi se tomu podařilo vtisknout charakter, který pro mě byl zpočátku zvláštní, trochu cizí. Ta písnička totiž vznikla jako reakce na to, jak národ houfně podepisoval antichartu, na to zklamání. A Petr to pojal lehce tanečně. Ale ta radost, kterou do toho dal, je možná lepší odpověď i na tak smutnou událost, jakou byla anticharta. A vlastně díky Petrovi je to jediná moje píseň, která se ocitla v žebříčcích a hrála se v rádiích.
* LN Aktuálně máte po dlouhé době i novou vlastní desku. Co ji ovlivnilo a motivovalo její vznik?
Já jsem teď léta hrál sám a dotvářel svoje představy o hudbě, ale jak jsem se tomu svému snu blížil, posluchačů ubývalo. Do toho přišla nabídka od Respektu k vydání desky. Řekl jsem si, že zkusím něco úplně jiného, abych se u toho i já pobavil krokem do neznáma. Takže jsem udělal takové klasické „kapelové“ písničky, kam jsem si spíš náhodně přizval spoustu hostů, profesionály i amatéry. V té sestavě nebyl žádný systematický koncept. Vzniklo něco mezi hraním v kuchyni a v sále Rudolfina.
* LN Něco z novinky jste hrál už na křtu Tribute alba. Myslím, že nejen mě jste značně zmátl povahou těch až infantilně znějících písní. Pořád jsem si nebyl jistý, jak moc to je ironie a jak moc to je míněno vážně.
Já jsem v poslední době přemýšlel o domorodé hudbě, takové, které se dnes říká world music. Co by to znamenalo, kdyby se nějakým Papuáncům měl člověk představit jako pražský domorodec. Alchymista s náušnicemi z pivních zátek? Manažerka v sukničce ze skartovaných faktur? Hodně mi pomohli dávní spoluhráči a skrytí géniové Štěpán Pečírka a Luboš Fiedler svojí domácí nahrávkou Every Savage Can Dance. My jsme s Lubošem před časem společně vystoupili, hráli jsme právě ty Lubošovy „domorodé“ písně. Lidi tehdy přišli na „alternativní legendu“ a řada odešla naprosto znechucená a zdrcená. Ale to se nedá nic dělat. Možná je to opravdu blbost, nebo je to další krok jinam. To, jak to Luboš dělá, je pro mě hodně inspirativní, on tam má velmi jemné hudební tajnosti na úrovni současné vážné hudby. Ale pro mainstreamovou veřejnost je asi dost těžké poslouchat, co se tam děje. Hudebně i lidsky.
* LN Takže tudy půjdete dál? „Domorodými“ písněmi, které se občas jeví jako pro malé děti?
Musel bych asi sepsat nějakou teoretickou studii, co v tom vlastně vidím krom té infantilní roviny, která lidi zaráží a je jim nepříjemná. Ale na druhou stranu to někteří lidé přijali okamžitě – většinou takoví, co už sami v životě i v umění něco prožili. Možná bych to drze nazval „avantgarda“. Abych byl konkrétní, tak třeba v opuštění takzvané zpětné vazby, ve vytváření obrazu sebe sama. Nebo přijmout obyčejnost věcí, které se vlastně staly jakýmsi tabu: třeba slovo kýč je dneska výhrůžka, která docela zdařile brání lidem v tom, aby se projevili v nějaké větší hloubce, než je originalita a výstřednost.
* LN Má to také něco společného s tím, že současné umění hodně pracuje s momentem šoku a překvapení?
Ano. Je to vlastně jiný druh šoku. Šok ne třeba otevřeným násilím a sexualitou, ale tím, čím „avantgardní“ člověk být nesmí. Efektivnost a manipulace se dnes nejen v umění stávají jakýmsi vězením. Dávají skvělé výsledky a já sám jsem také šťastný, když vlak jede podle jízdního řádu. Ale děje se dnes zároveň něco, co mně, starému hipísákovi a ohaři vychovanému minulým režimem na každý závan vůně totality, smrdí.
