Ještě před několika lety bylo v Praze několik restaurací zaměřených na takzvané expaty - cizince, kteří tu dlouhodobě žijí a předpokládá se, že se jim občas zasteskne po tradičních anglických nebo amerických jídlech. Dnes jich tu je nesrovnatelně méně a většině z těch, kteří zůstali, bohatě stačí nabídka všech těch vynikajících podniků, které vznikají po celém městě.
Když se však rozkřiklo, že se chystá otevřít restaurace, která bude nabízet sendviče v americkém stylu, hamburgery a další typicky americké pochoutky, ve zdejší cizinecké komunitě to přece jen zašumělo. A ukázalo se, že oprávněně. Není pochyb, že ve Vermeeru dělají jedny z nejlepších hamburgerů, co jsem kdy v Evropě jedl. Přesto tu ale není všechno tak úplně jako u nás doma v Americe.
Jazzový teror Tak především: doma jsem v životě neslyšel tolik jazzové kytarové muziky. Na dvou z mých návštěv jsem byl nucen poslouchat nesnesitelně hlasité šestistrunné jazzové improvizace ve stylu George Bensona - trauma, z nějž se budu vzpamatovávat ještě hezkých pár let. Azadruhé: trochu moc tmavá a studená sklepní místnost s klenutými cihlovými stropy má sice romantickou atmosféru, ale snahu o vyšší úroveň stolování, kterou naznačují škrobené bílé ubrusy, poněkud kazí falešné středověké louče na stěnách.
Pak vám ale přinesou cheeseburger se slaninou (v ceně 235 Kč je obsažena i polévka dne a hranolky nebo salát)... Vzpomínáte si na scénu z filmu Barcelona, kde se američtí kluci pokoušejí přesvědčit své španělské přítelkyně, že hamburger může být pochoutka? Tak přesně o tom je: o architektonickém klenotu, který se skládá ze šťavnatého karbanátku, na němž se vrství plátky rajčat, přiměřené množství čedaru a slaniny, grilovaná cibule a listy ledového salátu, to vše v nadýchané sezamové housce. Nic, co by - byť vzdáleně - připomínalo produkt stejného jména v McDonald’s. Už první sousto vám vynahradí i ten nejpříšernější jazz v pozadí. Tlusté špalíčky hranolků byly na můj vkus trochu moc mastné, ale... Koho by to zajímalo, když k nim dostane TAKOVÝHLE burger?
Na jídelním lístku je také prý vynikající sendvič Reuben (235 Kč, rovněž včetně polévky a hranolků nebo salátu), složený z plátků marinovaného hovězího, sýru, kysaného zelí a amerického dresinku tisíce ostrovů (Thousand Island Dressing), a další velké sendviče, jaké se ve Státech jedí k obědu.
Mezi předkrmy se objevuje typické americké barové jídlo, vegetariánské nachos (195 Kč). Křupavé plátky z kukuřičného těsta polité roztaveným čedarem a posypané kostičkami červené, žluté a zelené papriky, s kopečkem zakysané smetany a bezvýrazné rajčatové salsy (tipnul bych si, že z konzervy, protože čerstvá má obvykle nějakou chuť).
Podobně konzervovitě chutnal i další předkrm, pojmenovaný „Meditteránské papriky“ (185 Kč). Jeho základ tvoří tři opečené sladké papriky pokapané balzamikovým octem a olivovým olejem a doplněné několika plátky mozzarelly. V obou těchto případech šlo spíš o seskládání ingrediencí než o skutečné vaření - což ale neznamená, že by to nechutnalo dobře.
Trochu víc kuchařského umu prozrazovaly hlavní chody. Anglické národní jídlo - kuřecí tikka masala (285 Kč) - bylo sice o něco méně ostré a bylo ho o dost méně, než by se mnoha ostrovanům zamlouvalo, ale jeho chuť příjemně doplňovala jasmínová rýže, sladkokyselé rajčatové čatný, česnekovomátová jogurtová raita a křupavá placička zvaná poppadom.
Zrovna tak i salát Caesar (165 Kč), myšlený jako hlavní jídlo, byl menší než ten, na který jsou Američané a Angličané zvyklí z domova. Zato na něm ale byl lahodný hutný dresink, pár křupavých krutonů, dlouhých tenkých plátků parmezánu a dvě ančovičky. Jakmile jste sýr a ančovičky zamíchali do salátu, splynuly s ním v tak úžasné chuti, že se nad ní musejí svorně rozplývat cizinci i Češi.
Ach, to pivo!
Totéž se bohužel nedá říct o zdejším točeném pivu. Ke zmíněným pokrmům se pivo skvěle hodí, jenže ve Vermeeru tečou z pípy jen dva druhy: krušovický Mušketýr (35 Kč za půl litru) a Heineken (65 Kč). Na moji otázku, proč zrovna tyhle dva, mi majitel restaurace řekl, že nabízí to, co cizinci chtějí. Jsem taky cizinec a můžu s čistým svědomím říct, že do Česka jsem se nepřestěhoval, abych tady pil nizozemské pivo. Co chci (a po čem se můžou utlouct i mnozí další zdejší cizinci), jsou skvělá piva plná chuti z malých pivovarů, jako je třeba Kout na Šumavě nebo Kocour Varnsdorf. Za takové skvosty si rád připlatím, zatímco za Krušovice, leda když už žízní nemůžu dál, a za Heinekena ani náhodou.
Naštěstí mají ve Vermeeru zajímavá vína makedonské značky Skovin. Například Vranec, ročník 2006 (495 Kč), měl příjemné višňové aroma se suchou dlouhou dochutí. Přesto jsem si nebyl úplně jistý, jestli zcela dostál své ceně.
A stejnými slovy by se dal hodnotit i celkový zážitek: večeře pro dva mě tu vyšla na 1475 korun, což je dost, uvážíte-li, že v ceně nebylo ani pečivo s máslem a neměli jsme dezert. Přesto bych se sem rád vrátil a zkusil sendvič Reuben nebo severoamerickou klasiku zvanou Surf & Turf (jde o kombinaci bifteku s pečenými krevetami). A taky mi ještě zbývá ochutnat hovězí burger se sýrem a slaninou. Vermeer je zajímavá restaurace, kterou lze i přes ten jazzový zvukový smog doporučit. V mnohém mi připomíná jeden podnik, kam jsem chodíval v Kalifornii. Jmenoval se Little Prague (Malá Praha) a podávali tam vepřový řízek, pstruha po mlynářsku a vína ze střední Evropy.
Koneckonců nejen anglicky mluvící expati občas zatouží ucítit na jazyku chuť domova.
***
gurmánská bomba
překvapivě dobré
průměr
nic moc
raději se vyhnout
Recenze je nezávislá, náklady platí
výhradně redakce Lidových novin.
Vermeer Restaurant
U Vodárny 2, Celkový dojem
Praha 2-Vinohrady
Tel.: 222 516 992 Jídlo
www.vermeerrestaurant.cz
Obsluha
Evan Rail Atmosféra
recenzent restaurací
