ANKETA: Který film Miloše Formana máte nejraději? |
Když se v polovině 80. let na velkém plátně rozsvítil ten kouzelný nápis „A MILOS FORMAN FILM“, bylo to zjevení. Promítání osmioscarového velkofilmu Amadeus v socialistickém Československu, ještě ne úplně běžně přístupné, ale přesto dosažitelné, přineslo divákům mnohem víc než jen opulentní filmový zážitek. Byl to důvod k ohromné národní hrdosti úplně jiného druhu, než jakou se snažil v občanech vzbudit komunistický režim.
A byl to také signál, že to soudruzi prohráli. Mohli se sebevíc tvářit, že udělali exulantovi milost, když ho nechali natáčet v českých lokacích, ale bylo jasné, že tohle je jejich kapitulace. Po letech utajování Formanových českých filmů museli komunisti přiznat, že tenhle frajer je skvělý filmař, který udělal díru do světa. A že udělal tu nejlepší věc na světě, když se na ně vykašlal a odešel tvořit tam, kde mu nikdo neházel ideologické klacky pod nohy.
  |
Ti šťastnější, kdo stihli vidět Formanovy české filmy ještě předtím, než je vystrašený režim před lidmi ukryl, mohli po celou dobu normalizace konfrontovat prožívanou realitu s tím, co jim o české a vůbec lidské povaze řekly Lásky jedné plavovlásky, Černý Petr a zejména Hoří, má panenko. A srovnávat tristní kvalitu většiny barrandovské produkce 70. a 80. let s tím, co kdysi s Formanem a dalšími tak slibně začalo. Ti mladší si museli počkat a zlatá šedesátá prožít až zpětně – a Formanovy filmy k nim byly jedním z nejdůležitějších klíčů.
„Později, když se režim ve druhé polovině osmdesátých let začal drolit, jsem v jednom zastrčeném kině v Břevnově viděl Černého Petra,“ vzpomíná režisér Bohdan Sláma na úvod svého knižního rozhovoru s Milošem Formanem z roku 2013. „Dění na plátně mě naprosto ohromilo: krutá pravda o povaze lidské nekomunikace, blbost naprosto jasně odhalená ve své zničující podstatě – a přitom jsem se u toho řezal smíchy. Za život se člověk nepotká s mnoha filmy, po jejichž zhlédnutí, když vyjde z kina, zjistí, že svět se mu zcela proměnil.“
To nejlepší, co v českém filmu vzniklo po roce 1989, skutečně nese zřetelné stopy formanovských principů: ať jsou to filmy Saši Gedeona Indiánské léto a Návrat idiota, nebo ty, které natočil právě Bohdan Sláma: „Celou naši generaci velice inspiroval váš přístup k filmu, díky vám máme v krvi potřebu přirozenosti,“ vyznává se Formanovi Sláma ve zmíněné knize Povolání režisér.
Únik z nesvobody
Přirozenost, věrohodnost a poutavý příběh jsou základními kameny Formanovy tvůrčí metody. Zdůraznění lidskosti postav, pochopení pro ně (které ale rozhodně není totožné s bezbřehou laskavostí a nevylučuje se s nemilosrdnou ironií) si přirozeně přenesl z českého období do amerického. To ve skutečnosti ve Formanově tvorbě není odděleno žádnou tlustou čárou, režisér jen jinými prostředky nahlíží tatáž témata: generační konflikt, systém vs. jedinec či únik z nesvobody.
Skepsi vůči společenským institucím i lidské povaze v Miloši Formanovi jistě založil už tragický osud jeho rodičů, kteří zahynuli v koncentračních táborech. V jeho filmech však není přítomná zloba, hořkost vůči osudu ani ohlížení se do vlastní minulosti. Formanovy snímky jsou osobní jiným způsobem: vypráví je člověk, který se v raném věku dozvěděl o světě vlastně úplně všechno, a těžko si proto bude něco dělat ze směšných figurek, které si nárokují důležitost. Jako svou základní inspiraci uvádí Miloš Forman němé grotesky a neorealistické filmy.
Filmový archiv pozdraví „85“ Miloše Formana velkou retrospektivou |
A také protest proti tomu, co se v době jeho mládí točilo v Československu: „Nás neinspirovaly ty nádherné velké filmy – americké, francouzské, italské a podobně. Inspiroval nás odpor k tomu hnusu, co se dělal u nás,“ vzpomíná v rozhovoru se Slámou. I Formanovo proslulé angažování neherců prý ostatně vzniklo především zásluhou zkostnatělého systému – než by režisér složitě vyvazoval herce z povinností v divadlech, kde museli být zaměstnáni, raději sáhl po amatérech.
Svým zkušenostem se směšným, ale zároveň hrozivým aparátem autoritářských institucí vděčil Forman za jedinečný cit pro odhalování totalitních tendencí i v demokratickém systému.
V rozhovoru s filmovým historikem Michelem Cimentem, který vyšel v souboru Pas do Hollywoodu (česky 2016), uvažuje Forman nad filmem Lid versus Larry Flynt: „Tenhle střet mezi institucemi a společností je univerzální, a právě proto se o něj zajímá tolik spisovatelů i filmařů. A mě osobně zajímá o to víc, že jsem bohužel nebo bohudík prožil polovinu života ve dvou totalitních režimech – nacismu a komunismu. Nejhorší na obou je zaprvé neskutečná nuda, kterou vám vnutí, a zadruhé krutost, kterou probouzejí v člověku.“
Miloš Forman ale rozhodně není režisér, který by se svými filmy snažil především naplnit jakési teze: ve všech rozhovorech zdůrazňuje a hlavně svou tvorbou dokládá, že zásadní je pro něj vyprávět dobrý příběh. Netočí filmy pro teoretiky, kolegy filmaře ani sám pro sebe, ale pro inteligentní diváky.
Vůči teoretickým analýzám svých filmů je zásadně skeptický a sám se do nich rozhodně odmítá pouštět. Stejně tak si myslí své o návodech, jak natočit dobrý film. Celý život se drží zdravě sebevědomé a vlastní praxí ověřené zásady, vyjádřené i v Amadeovi: talent je něco, co umělec buď má, anebo ne – a pak mu nepomůže sebelepší škola, usilovná snaha ani teoretický aparát.
„Talent se zobecnit nedá, ten je vždycky individuální. Člověk nemůže za to, sčím se narodil, a geny si prostě nevymyslel, ty má od tatínka, od maminky, od předků,“ říká Bohdanu Slámovi v knize Povolání režisér. „To už pak v sobě zpracovává, ale základní talent vyprávět příběh je dar od pánaboha.“
Miloš Forman tenhle dar dostal ve vrchovaté míře a naštěstí dokázal najít cestu, jak jej uplatnit navzdory osudu i snahám části svých spoluobčanů. Díky jeho obdivuhodné tvůrčí vitalitě můžeme všichni cítit hrdost na to, že jsme Formanovi krajané.
