Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Kde Oregon můj aneb Go West!

Názory

  23:10
Nebýt těch zasněžených sopek v pozadí, připadal bych si jako někde u Vraného nebo u Davle. Krajina byla sytě zelená, tvárná a oko se na ní páslo s rozkoší.

Nejbližší Mount Hood, se 3 423 metry nejvyšší hora státu Oregon. foto: Jiří Peňás

Vltava, která se tady jmenuje Columbia River, byla pravda trochu širší než ta naše, a i ty kopce přece jen jaksi rozmáchlejší. Ale jinak to bylo jako u nás. Jenom ty zasněžené sopky v tetelivém vzdáleném oparu, takže to můj fotoaparát nebral, to pletly.

Ale jinak to bylo jako u nás.

Pohled je z vyhlídky Vista House, což je pěkná oktagonální stavba z roku 1918, trochu připomíná rozhlednu na Žuráni u slavkovského bojiště, jež je o pár let starší. Na západní straně bylo lze ještě dohlédnout směrem k Portlandu, který je odsud takových patnáct kilometrů. Portland je největší - nikoli hlavní, tím je Salem – město amerického státu Oregon. Přes řeku je to už stát Washington, který má s D.C. společného jen toho „otce zakladatele“. Hleděl jsem tedy na zvětšenou středoevropskou krajinu rozkládající se asi dvacet mil od břehu Pacifiku. S jeho vodami se hodlala smísit ta mohutná řeka Columbia.


Pohled je z vyhlídky Vista House, což je pěkná oktagonální stavba z roku 1918.

Za ten výhled jsem vděčil Michalu Sedláčkovi, českému konzulovi v Los Angeles, který mě sem vyvezl ráno z Portlandu, kam jsem přiletěl den předtím. Shodou okolností – nikoli však náhodných - se toho dne na College Lewis& Clarke, což je soukromá univerzita, jejíž kampus se rozkládá na kopečcích na předměstí Portlandu, „odhalovala“ lavička Václava Havla. V pořadí osmá, po Washingtonu D. C. druhá v Americe. Byl u toho Karel Schwarzenberg, který, když jsme se potkali, na mě hleděl překvapeně, kde jsem se tam vzal, a velvyslanec v USA Petr Gandalovič, který se o to zasloužil. O tu lavičku samozřejmě. 

Lavička není sice úplně lavičkou, spíše tedy dvoužidličkou a stromostolkem, ale já myslím, že je to dobrá věc a že se ten zahradní nábytek Bořkovi Šípkovi povedl. Nelze sice říct, že by na těch připevněných židlích bylo nejpohodlnější sezení, tím spíš ležení, jež klasická lavička poskytuje, ale o to jaksi zas tak nejde. Jde o tu ideu, o způsob nějak duchaplně Havla uzemnit v čase a prostoru a metaforicky vyjádřit. Kdo chce, ten tomu porozumí, kde ne, bude se šklebit vždycky a na všechno, to se nedá nic dělat.

Jde o tu ideu, o způsob nějak duchaplně Havla uzemnit v čase a prostoru a metaforicky vyjádřit.

Myslím, že Havel v Portlandu, natož tady na té univerzitě, fyzicky nebyl, ale lze předpokládat, že v tom portlandském parku, kousek od budovy školního divadla, je ten upomínkový gartnmébl na dobrém místě, tedy rozhodně na místě hezkém a myslím, že bezpečném, aspoň na mě ten areál, když jsme se jím procházel, dělal dojem skoro rajské zahrady. Mimochodem studovala tady Monica Lewinská, což ovšem s Havlem a s lavičkou nijak nesouvisí a když tak jedině tak, že by se myslím Havel z toho mírně a tajně radoval.

Na tom ceremoniálu byli přítomní univerzitní potentáti a místní celebrity, což jsem poznal podle potlesku, když byli představováni. Mluvil pan rektor, velvyslanec Gandalovič (dobrou angličtinou) a Karel Schwarzenberg, který mluví anglicky skvěle a snad je mu i rozumět. A pak tam bylo přítomno docela dost Čechů, kterých není v Portlandu úplně málo, protože, jak jsem se z hovoru s nimi dozvěděl, za prvé se tam dobře žije, je tam práce a město se zajímavě a příjemně rozvíjí, a za druhé oregonská příroda a krajina jim připadá blízká a známá, skutečně jako zvětšená, divočejší a zachovalejší verze toho, co měli rádi doma.

Mimochodem studovala tady Monica Lewinská.

A také tam byl dětský pěvecký sbor, který zazpíval Svatováclavský chorál... Hlásky, v nichž by možná už byl slyšet anglický nátisk, ale čistě a oddaně zapěli tu mocnou starobylou píseň, ke které jsem se přidal aspoň při Kyrieleison, zatímco Karel Sch. bručivě sekundoval po celou dobu, neboť jako vlastenec starého typu umí všechny sloky. A i když v tom vystoupení by opět Havel našel nejspíš něco komického, tak základní dojem byl dojemný a silný, takže myslím, že nejen mně se v té chvíli zamžily oči a chvíli jsem dělal, že z nich lovím oregonskou mušku či co.

Ale zpět k tomu pohledu krajinnému.

Ale zpět k tomu pohledu krajinnému. Území, které obsáhl, bylo před takovými sto padesáti lety nejzažší výspou „cesty na západ“, toho největšího dobrovolného stěhování lidí v moderních dějinách. Tady, v ústí řeky Columbie, končila tzv. Oregonská stezka (Oregon Trail), od začátku 19. století nejpoužívanější suchá, tedy pozemní cesta z východu na západ. V době nejpoužívanější, od začátku 40. let 19. století do konce let šedesátých, kdy začaly jezdit vlaky, tady za dvacet let, po ní prošlo či na povozech projelo půl milionů osadníků. Měřila 2 170 mil, to jest 3 492 kilometrů a začínala v městě Independence v Kansasu. 

Tam se shromažďovaly vozy a nejlépe na jaře, aby měla zvířaty, většinou nikoli koně, ale tažní voli, co žrát, s nimi houfy dobrodruhů, zoufalců, chlapů, žen, rodin s dětmi, lidé, kteří to mysleli dobře i bůhvíjak, lidé, kterým nic jiného nezbývalo, a ti, kteří to chtěli zkusit a těšili se na „nedotčenou zem“, surovci i idealisté, dobří lidé i zločinci, prostě to, z čeho je - či dlouho byl - složen americký národ, vyrazili na západ. Go West! Bylo to tvrdé a svízelné, museli překonat prašné prérie a vyprahlé pouště, hrozné počasí a různé nástrahy, zvířata neposlouchala, voli odmítali jít a vraceli se na východ, ženy a děti trpěly, mnohé umíraly, muži padali vyčerpáním, prach se zadíral. A samozřejmě Indiáni...

Ti si stále více uvědomovali, že ten proud bílých, tedy zaprášených tváří, znamená konec jejich života, jejich vlády na těmi nekonečnými obzory, kde byli oni jedinými pány. Nejprve byly vztahy docela dobré, obchodovali spolu, vyměňovali si jídlo za předměty a koně, Indiáni vodili nové sousedy k pramenům, uzavírali s nimi dohody – některé skutečně zprvu platily. Čím bylo bělochů víc, tím víc se vztahy zhoršovaly. Indiáni pochopili, že jim hrozí skutečně smrtelné nebezpečí a zuřivě - a beznadějně – na kolonisty útočili. Ti jim odpláceli. Z několika milionů Indiánů (kolik jich vlastně v severní Americe žilo se dá těžko určit – uvádí se tři až osm milionů – zbylo ve 20. století 450 tisíc...) 

Vlastně je to největší americká tragédie a myslím, že člověk, který má v Americe cit v srdci, a těch lidí je jistě naprostá většina, o tom dobře ví a nese tu dávnou dějinnou skutečnost jako bol a velké národní provinění. Samozřejmě, že ne jediné. Je to druhá temná strana té země, která dala tolika milionům lidí naději.

Go West!

Na sopky, kterými se ta utěšená krajina odlišuje od Povltaví, je nejkrásnější pohled z Sherrardovy rozhledny (Sherrard Point), kam se musí odpočit z Historic Columbia River Highway, po níž jsme celou dobu jeli, a jít asi míli pěšky vzhůru. Pět vulkánů, součástí Kaskádového pohoří (Cascade Range), jež se táhne od kanadských hranic přes stát Washington a Oregon až do Jalifornie, se tam v různé dálce zvedá ve své majestátnosti: hory Rainier, Adams, St. Helens, Hood a Jefferson... Nejbližší Mount Hood, se 3 423 metry nejvyšší hora státu Oregon.

Nejbližší Mount Hood, se 3 423 metry nejvyšší hora státu Oregon.

Nejzajímavější je ale Mount St Helens, které se Čechách nesprávně říká Hora svaté Heleny, ale to jméno nemá po matce císaře Konstatina, která přestoupila roku 312 na křesťanství, ale po jistém anglickém diplomatovi, který se jmenoval Alleyne FitzHerbert, první baron St. Helens (1753 – 1829), příteli anglického objevitele a zeměpisce George Vancouvera, který měl to privilegium pojmenovat si co chtěl, jak chtěl: odtud kanadský Vancouver. Indiáni hoře říkali Loo-Wit Lat-kla, což znamená Kouřící hora... 

Na tu sopku mám jisté vzpomínky z roku 1980, jako snad každý, kdo to tehdy zažil. 18. května 1980 se totiž projevila mohutnou erupcí a následných chrlením magmatu, jehož proud zničil všechno živé v okolí desítek kilometrů. Za jediný den se do vzduchu dostalo 520 milionů tun popílku: nevím, kolik toho vyprodukují severočeské elektrárny, ale myslím, že tahle Helena byla jiný čmoud... 

No a údajně tahle událost pokazila počasí na celý rok na celé severní polokouli. Aspoň se to tehdy říkalo. Byly to moje poslední prázdniny mezi základní školou a gymnáziem a vzpomínám si, že opravdu bylo celé léto pod mrakem, zataženo, ba hnusně a že se to opravdu všeobecně přičítalo té daleké americké sopce, což se komunistickému režimu docela hodilo, ba i u mě to vedlo k jistému, naštěstí přechodnému antiamerikanismu. Američané tehdy navíc kvůli Brežněvovu vpádu do Afghánistánu bojkotovali olympijské hry v Moskvě, což mě taky trochu vadilo, takže jsem zažíval podezření, jestli s tou Amerikou není nějaký problém.

Takže sopka vypadá z dálky jako rozjezené vajíčko na tvrdo.

A teď jsem z dálky dostatečné hleděl na zmrzačenou podobu té problematické sopky, jejíž vrchol se po oněch eruptivních měsících (chrlila čtvrt roku, přes celé léto a pokryla popílkem území o rozloze Moravy) zhroutil a propadl do sebe. Takže sopka vypadá z dálky jako ušmiklá, jako by někdo té homoli odřízl vršek a kus vydlabal, třeba jako rozjezené vajíčko na tvrdo. Člověk by mohl cítit zadostiučinění, ale já spíš cítil údiv, jak se některé věci v životě spojují a dávají nečekaně dohromady a pak úžas nad tím, že ta hora, která tisíce let vydává jen nějaký kouř, se právě v ten krátký, úplně nicotný okamžik našeho života rozhodne sebezmrzačit, vychrlit ze sebe všechen ten mohutný a věky ukládaný sajrajt - a tím nám jaksi vplyne do života a učiní se významnou.

No pak je tam ještě krásný vodopád, který se jmenuje Multnomah Falls.

No pak je tam ještě krásný vodopád, který se jmenuje Multnomah Falls, jehož vody padají ve dvou stupních, nejprve ze 168 metrů a pak ještě jednou z 22 metrů a mezi těmi kaskádami je můstek, na který neustále prší jemný aerosol, což bylo docela v ten pěkný jarní den příjemné. Pohled na padající vodu působí impozantně a dramaticky, ale jakmile dopadne, změní se zase v obyčejný potok, na kterém není nic zajímavého a který tedy vyčerpán za chvíli vteče do Columbie. Ale předtím si to užije.

Každopádně je to hezké město, ale mně se v Americe líbilo všude.

O městě Portlandu už jenom pár slov. Každopádně je to hezké město, ale mně se v Americe líbilo všude, tak to nepřekvapí. Ale Portland je opravdu hezký, což mi potvrdili i ti Češi, co tam žijí, a Češi si většinou stěžují všude a nic jim není dost dobré. Ale tihle ne. Ti o něm mluvili opravdu hezky. Je krásně položený, na břehu řeky Willamette, která se nedaleko vlévá do Columbie River. Vede přes ni několik železných mostů a podél ní pěkná promenáda. Hned za městem se zvedají mírné kopce, ale takové únosné. Domy jsou americké, ale nijak vysoké a ulice řekl bych užší než jsem viděl jinde. 

To ze středu činí místo jaksi intimnější než bývá v amerických městech obvyklé: tedy pokud mohu soudit. Je to město relativně mladé, založené v padesátých letech 19. století a dlouho to byla díra a semeniště zločinu, prostituce a karbanu. Ještě v roce 1909, kdy město navštívil Rudyard Kipling, tu byli běžné pistolnické souboje, za což jej slavný Angličan kritizoval. Pak se to začalo nejspíše výrazně měnit, civilizovat a kulturnět, takže teď by člověk nenapadlo, že by se tu měl něčeho bát.

Neboť ve městě prý často prší.

Střed města zabírá čtvercové náměstí Pioneer Courthaus Squere, na němž je socha muže s deštníkem, neboť ve městě prý často prší. To jsem nemohl posoudit, ale za mého několika hodinového pobytu tam bylo zcela krásně. Po obvodu náměstí byla vozová hradba, podobná možná té, kterou se pionýři bránili před útokem rudokožců, ale ony vozy byly pojízdnými kuchyněmi, v nichž se různé světové národy předváděly, co jsou schopny uvařit. Já si dal polský bigos, asi ze stezku po domovině a nedostatku fantazie a nebo proto, že to tam bylo nejméně lidí, asi dobře věděli proč... Nebyl nijak zvlášť dobrý, příště jdu na mexiko nebo thai.

Obyvatelstvo se mi zdálo milé, spokojené a přátelské, někteří se sklonem k extravaganci. Jako třeba modrý muž, kterého jsme za svůj krátký pobyt potkal ve městě několikrát. Věřím, že měl ke svému celistvému zabarvení nějaký dobrý modrý důvod, nejspíš spirituální, ale možná také umělecký, takový odstín blue používal Yves Klein, třeba to ten muž mínil jako poctu konceptualismu.

Jako třeba modrý muž, kterého jsme za svůj krátký pobyt potkal ve městě několikrát.

Také já jsem nejvíc času obětoval umění. Celý den se dá prožít v Porlandském uměleckém muzeu (Portland Art Museum), v předválečné budově ve stylu hezkého, nikoli asketického funkcionalismu. Již jsem byl trochu zvyklý na kvalitu amerických muzeí a galerií, ale tady jsem byl znovu nadšený. Právě bohužel skončila výstava italské módy 50. a 60. let, což by mě jako vyhlášeného modesmana velmi zajímalo, ale v přízemí měli výstavu Davida Hockneyho, kterého jsem shlédl se znaleckým výrazem. Stálou expozici jsem pak procházel s pozdviženým obočím a sejmutým kloboukem, uznale pokyvuje, co se zajímavého se to dostalo až sem na břehy Pacifiku: Botticelli, Tadeo Gaddi, Cranach starší, Murillo... několik Monetů a Renoirů, van Gogh a pak samozřejmě modernisté, pop-artisté a postmodernisté a konceptualisté... Warhol, Rothko, Segal, Lichtenstein, Pollock...

Ale mě zajímají v každé galerii nebo muzeu nejvíc místní umělci, kteří zde jsou důležití, ale jinde je nikdo nebo skoro nikdo nezná. V tomto případě Američané ještě před tím, než se americké umění stalo světovým, což bylo vlastně až po druhé světové válce. A tak jsem především vyhledával jména, se kterými se člověk setká v každém velkém americkém muzeu a kteří jsou pro tu zemi důležití jako pro nás třeba Mánes nebo Chitussi nebo třeba Mařák, kteří tedy nějak definovali naše prožívání toho, co je česká senzitivita, vnímání krajiny a její tvářnosti. A právě v tohle byli Američané ohromně silní, protože k tomu měli silný důvod: landscape, tu úžasnou krajinu, nepopsanou, dramatickou, stále z větší části neznámou, tajemnou fascinující. Z tohoto úžasu se zrodil možná nejdůležitější umělecký fenomen předmodernistické Ameriky, jejich krajinářství, směr nazývaný souhrnně Hudson River School, škola od řeky Hudson.

Domy jsou americké, ale nijak vysoké a ulice řekl bych užší, než jsem viděl jinde.

Obrazy, které ji představují, jsou nejčastěji rozměrná plátna s nepopsatelně krásnou krajinou, s jezery, v nichž se zrcadlí skaliska a vznešené štíty hor, mohutné stromy se tyčí s velebnou důstojností, bujná vegetace je vyvedena v pečlivě vypracovaných detailech, pro něž se z tvůrců stávali přírodovědci, botanici a zoologové. Nádherná a nekonečně rozmanitá krajina, dílo Boží a zároveň jako by jenom Bohem obývaná, protože všechno je její součástí a nic se jí nestaví do protikladu, ale splývá s ní: jako ty nepatrné postavy Indiánů, které často na těch obrazech nalezneme, ale teprve po pozorném prohlížení. Jsou to obrazy chrámů přírody, zalité nezměrným jasem přirozeného světla, spirituální obrazy země, které chybí katedrály a vznešené stavby (jejich imitace v té době době vznikaly), ale o to úžasnější kulisy tu vytvořila příroda, jejíž krásy je jevily nekonečné a nevyčerpatelné. Takové jsou obrazy Frederika Edwina Churche (1826 – 1900) a Alberta Bierstadta (1830 – 1902), dvou největších amerických klasiků.

Jsou to obrazy chrámů přírody, zalité nezměrným jasem přirozeného světla.

A pak jsme v té galerii narazili ještě na něco. Celý jeden oddíl stálé expozice byl věnován úžasnému dílu fotografky Věry Prášilové-Scott (1899 – 1996)! Neměl jsem tušení o existenci této nepochybně pozoruhodné ženy a skvělé umělkyně, rodačky z Kutné Hory, která od roku 1924 žila ve Spojených státech, kde se provdala za chemika a průmyslníka Arthura F. Scotta. Tato žena, jejíž portréty v pětadevadesáti letech dávají tušit, že šlo o ženu půvabnou a oduševnělou, se vypracovala v jednu z nejlepších amerických portrétistek 30. a 40. let. Ještě předtím, než odešla do světa, se však stačila v Praze vyučit u Františka Drtikola fotografickému umění a ten zásadní drtikolovský nátisk je na jejich úžasných portrétech těch a důstojných mužů (portrétovala například Maurice Ravela nebo Bertranda Russela), ale především krásných žen, znát. V Portlandu žila v 60. letech a zřejmě spokojeně, když místnímu muzeu odkázala své pozoruhodné dílo. Možná v něm zůstalo něco z té krajiny jejího mládí, se kterou se tu ve snivých chvílích zase setkala.

Celý jeden oddíl stálé expozice byl věnován úžasnému dílu fotografky Věry Prášilové-Scott (1899 – 1996)!

Příště Salt Lake City.

Mapu s blogy Jiřího Peňáse najdete ZDE