Přestože za ně nejlépe „mluví“ jejich tvorba, nepatří mezi často citované autory. Jejich výtvarné počiny jsou tudíž vlivem malé propagace známy především odborníkům nebo hrstce zasvěcených milovníků umění.
Vzpomínky z dětství Dva pohledy na svět, dva vztahy k přírodě. Každý jinak, a přece v jisté symbióze, která na pozorovatele dýchá z každého jejich díla. Tak by se dal stručně charakterizovat jejich přístup k jednotlivým motivům. Nejcitelněji je však na tvorbě obou umělců znát mužské a ženské pojetí tématu. V žádném případě však tento fakt není výtkou, naopak.
Tvorba Pavly Aubrechtové, z níž jsou v Galerii Smečky vystaveny především koláže (ale i několik asambláží), je citovou výpovědí ženského nitra. Její díla jsou působivá především jemností, s níž motiv zpracovává. Některé koláže působí jako dotek něhy, mávnutí motýlích křídel, a přesto je z díla cítit jeho vnitřní síla a napětí. Například je tomu tak u jedné z jejích zatím posledních koláží s názvem Z opuštěné samoty (2009), obdobně však působí i o něco starší asambláže z cyklu Vzpomínky z dětství (2008).
Ani díla označená popiskem Bez názvu nejsou „nijaká“, indiferentní. Autorka je nepojmenovala ne proto, že by nevěděla jak; nechala jen na pozorovateli, jaký příběh v nich najde, protože jde o díla, v nichž se kromě již zmíněného citu, jemnosti vybraných prvků i kompozice odehrává ještě několik momentů.
Většinou je to hravost, radost, rozpustilost, u jiných elegance. Stejně působí i její proslulé Krabičky, do nichž Pavla Aubrechtová „poskládala“ střípky, laboratorní sklíčka... Někdy je její Krabička pláč nad rozlitým mlékem, jindy evokuje veselou mysl, štěstí, lásku...
Klacík, tráva a provázky Naproti tomu je tvorba Vladimíra Gebauera podstatně zemitější, naturalističtější a v porovnání s Aubrechtovou se může zdát i drsnější. Je však stejně osobitá, stejně vycházející z umělcova nitra. Stojí za ní prostě muž, který není prost citu, jen ho jinak vyjadřuje.
Gebauer vychází z poznání přírody, ovlivňuje ho struktura krajiny a dává to ve svých dílech hodně znát. Třeba i tím, že do svých asambláží některé přírodní prvky přímo zakomponovává. Klacík, dřevo, trn, větévka – to všechno jsou „drobnosti“, které jeho díla nejen ozvláštňují, ale pomáhají jim vytvořit i úžasný plastický dojem.
Trávy, provázky a jiný materiál používá Vladimír Gebauer i ve svých kresbách, ani ty totiž nejsou jen ploché. Je to postoj muže, mužského vnímání světa i vypořádání se s jeho realitou.
Je dobře, že tato dvojice vystavuje často společně. Ženský a mužský svět, promítnut do výtvarné práce, je zde v souladu a celé kráse, bez zbytečných konfliktů. Je to odraz prvotního záměru přírody – doplňující se ženská něha a mužská síla. Umělecká díla této skutečnosti dodávají ještě něco navíc a Pavla Aubrechtová a Vladimír Gebauer jsou umělci, kteří dokážou vystihnout právě to, co člověka povznáší.
Oba výtvarníci jsou zastoupeni ve významných tuzemských i některých zahraničních sbírkách a mají na svém kontě nespočet výstav. V Galerii Smečky je do 18. dubna otevřena jedna z nich.
