Ať si jde šestačtyřiceti letý správce pozemků při Jihočeské univerzitě Zbyněk Polecký večer lehnout kdykoliv, budí se mezi třetí a pátou ranní. Pak už většinou jen sleduje čísla na budíku, hledí do stropu a promítá si na něj obrazy ze své práce, ze svého života. Přes den bojuje s nevyspalostí – a tak dokola. Tu nespavost a stavy s ní spojené Hájíček vystihuje přesně, to musí ocenit každý, kdo to zažil. Přitom prozaik při líčení Zbyňkových soubojů o spánek nedémonizuje, zůstává při líčení (polo)bdění střídmý.
Zbyněk bydlí spolu s manželkou Terezou v centru Budějovic, ve čtyřpokojovém měšťanském bytě, jenž patří jeho ženě, učitelce v hudební škole. Tereza v tom kvartýru vyrůstala, se Zbyňkem ho rekonstruovali, vzali si na to hypotéku. I Tereza bojuje s časem, ale jinak: traumatizujícím způsobem na ni doléhá tikot biologických hodin a nemůže otěhotnět. Jinak této dvojici z nižší střední třídy, jak ji autor sociálně určuje, nechybí navenek nic. A přece oba jímá dojem, že životy jim houstnou.
Kořeny, kde jste?
Typická krize středního věku, dá se říct. Ale na ní příběh nestojí. To, co je v románu rozhodující, děje se na pozadí životní fáze, kdy se s dříve netušenou naléhavostí zjevují vrata, jimiž se na konci života vstupuje do nebytí (či na věčnost?). To hlavní se tu odehrává s krizí v zádech, během ní, ale není těžištěm. Tím je střet, jejž Zbyněk podstupuje poté, co se ponoří do sporu, který s příbuznými vede na nedalekém venkově žijící Bohuna. Správce pozemků s ní v dětství intenzivně kamarádil a v mládí chodil, ale během studií v Praze ji opustil. Motivace, proč se Zbyněk s vehemencí, která přivodí i krizi mezi ním a Terezou a udivuje i irituje jinak velmi mu nakloněného nadřízeného v práci Štefku, není úplně jasná, či přesněji – přesvědčivá. Ano, nahlédnutí do pozemkových machinací v obci, kde toho Zbyněk kdysi tolik určujícího prožil, poskytuje určité vysvětlení jeho posedlosti tímhle případem. Nechá se vtáhnout a pohltit vztahovými a ekonomickými propletenci na vesnici. Původně byl přitom jen požádán o jednu radu. Po několika měsících to končí pátráním navzdory všemu a všem, včetně těch, kdo ho o tu radu požádali. Najednou se prý motá do něčeho, do čeho mu zas tolik není – a nemá být.
Tenhle obecně známý paradox Hájíček konkretizuje svým románem věrohodně, až naléhavě. Ale sám tento „popis jednoho zápasu“ nemůže zcela zastřít vratkost výchozího motivačního bodu. Šel Zbyněk do toho střetu z naprosté zásadovosti? Ale copak se při své pozemkové profesi, kterou vykonává už dvacet let, nesetkal s daleko většími podvody? A jak reagoval na ně? Je nynější zásadovost, uplatňovaná jím v obci, v níž bydlí Bohuna, jen jakýmsi vybočením z jeho rutiny? Nebo, nepatrně jinak řečeno, je poslední kapkou, která přetekla přes okraj nádoby naplněné tím, co Zbyněk už za ty roky skousl a přešel mlčením? To není zřejmé ani po bezmála třech stovkách stran Dešťové hole. Dokonce se dá říci, že s přibývajícími kapitolami je Zbyňkova posedlost kauzou spíše větší než menší otázkou. Hájíček totiž tuto postavu v románu, vyprávěném v er-formě, vypichuje, Dešťová hůl je především Zbyňkovým příběhem, jenže návraty do minulosti se u něho dějí výlučně v souvislosti s Bohunou a dětstvím prožitým v její blízkosti a s Terezou, s níž žije nějakých deset let. Jde tudíž o reminiscence na rovině privatissim, nikoliv pracovní etiky a morálních rozměrů; zde žádné kořeny autorem obnaženy nejsou.
Vyloženě zmatečný je motiv konspiračních teorií, jimž Zbyněk důvěřuje při výkladu světa. Hájíček tuto inklinaci stručně naznačí, zmíní, ale nerozvede – postupně zcela zmizí, takže Zbyňkovo vnímání v nějakém širším horizontu se smrskává na snění o severských ledových krajinách, zřejmě jakýchsi oázách čistoty a ticha. Konspirativní nerv během vyprávění jako kdyby odumřel.
Kromě toho, že Hájíček, jak již bylo řečeno výše, ilustruje a konkretizuje paradoxnost Zbyňkova nasazení, do paradoxnosti je vtažena i sama Dešťová hůl. Zbyňkova cesta za pravdou je svázána s minulým děním, avšak hrdinovu minulost její stvořitel účelově – s určitou autorskou svévolí – zredukoval o dimenzi, která by při popisu Zbyňkova chování a přemýšlení chybět neměla. Tento důraz na motivaci zde klademe proto, že Hájíček je spisovatelem realistickým, vyznává srozumitelnost, názornost (v rámci čehož někdy bohužel ujíždí až k detailismu).
Za největší devízu Dešťové hole tak považujeme reflektující popis přítomnosti, aktuálního hrdinova pohybu po Budějovicích a okolí, jeho srážky se zabetonovanými vztahovými provázanostmi.
Co my o tom víme?
Byť se v centru Dešťové hole nachází Zbyněk, tou nejdůvěryhodnější, nejplastičtější figurou je Bohuna, fatálně vklíněná do venkovského prostředí a příbuzenských kleští a pastí. Jí se dá rozumět naprosto. Ta se Hájíčkovi výtečně povedla, kdežto Terezu – třetí určující postavu románu – spisovatel učinil obrázkem, postrádáme u ní... jak to nazvat? – tělesnost i duši zároveň. Hájíček Terezu převážně jen „nahlíží“, vyjma výstižných dialogů při akcelerujícím manželském konfliktu se Zbyňkem. A závěrečná usmiřovačka mezi nimi dvěma je útěšným obrázkem, vítězstvím terezčí fotogeničnosti.
A ještě něco: kdo důvěrně nezná poměry na současném českém venkově, těžko může říkat, že Hájíčkův syrový obraz této society je pravdivý. Co my lidé z měst, lufťáci pouzí, o tom vlastně víme? My si jen uvědomujeme, že Hájíček v Dešťové holi vybudoval komorní sice, ale výrazné syté plátno, na němž se odehrávají věci tak, jak asi tušíme, že se „tam“, v regionech a vesnicích, dějí, že realita v tom románu nezdá se být šizená. Ať je však míra adekvátnosti reálií Dešťové hole jakákoliv, pravda toho románu je, že se dobře čte, že má svůj étos a své místo v současném českém písemnictví.
JIŘÍ HÁJÍČEK: DEŠŤOVÁ HŮLHost, Brno 2016, 280 stran |
