Českem obchází strašidlo - strašidlo antikomunismu. Ke svatému tažení proti němu se spojily všechny mocnosti kritického myšlení -Václav Bělohradský, Václav Klaus i Pavel Barša, filozofové i anarchisté. Nedávné články Václava Bělohradského Proč nejsem antikomunistou a Antikomunismus a velké prázdno (Právo 18. 7. a 1 .8.) či esej Pavla Barši nazvaný Nenápadný půvab depolitizace (Orientace LN 25. 7.) upozorňují na zhoubnou, až „fašizující“ roli názoru, jejž pojmenovávají antikomunismus. V jejich pojetí se jedná o snahu vydělit komunisty z legitimního společenského dialogu - tedy o názor, že komunisté nemají ve veřejném prostoru co dělat. Oběma byla podnětem esej Ondřeje Slačálka o jednotlivých antikomunistických peticích (Český antikomunismus jako pokus o obnovu hegemonie, Britské listy, 22. 6.).
Distinkci mezi antikomunismem a nekomunismem využil už v roce 2003 Václav Klaus: aby mohl na jedné straně odmítnout antikomunismus (a zajistit si tak hlasy komunistických poslanců v prezidentské volbě) a na straně druhé nepoškodit svou sebeprezentaci jakožto jediného důsledně pravicového a konzervativního politika.
Domnívám se, že podobně jako Václav Klaus chtějí Pavel Barša a Václav Bělohradský odmítnout antikomunismus, aniž by přijali komunistické stanovisko. Jelikož však s pojmem antikomunismus zacházejí značně ideologicky a Ondřej Slačálek se soustředí na popisnou analýzu, vůbec je nezajímá různost důvodů, které vedou ke kritice komunismu, a tak i k různým podobám antikomunismu.
Řečeno foucaultovským slovníkem, který mají výše zmínění autoři v oblibě (tedy kromě Václava Klause), soustředí se na roli diskurzu, avšak opomíjejí genealogii jednotlivých názorů a problémů.
„Ušpinění“ jako veřejný zájem?
Texty Pavla Barši a Václava Bělohradského mají nejméně tři společné body.
Prvním je úskalí polarizace společnosti, respektive snaha o vyloučení nějakého názoru z veřejného dialogu, který představují na základě Foucaultova pojmu normalizace. Druhým bodem je fobie z morálky a hodnot, případně z užívání hodnotových soudů ve veřejném prostoru. Posledním společným rysem je důraz na partikularitu či konkrétnost oproti velkým teoriím dějin či morálky.
Avšak namísto odmítnutí velkých konceptů oba autoři nakonec zakotví v obecných teoriích, které přijmou za svá východiska. Zvláště u některých pasáží Bělohradského textů má čtenář pocit, že čte spíše ideologický manifest než kritickou esej.
Na článku Pavla Barši zarazí neúspěšná snaha propojit foucaultovskou analýzu diskurzu s velmi pragmatickým požadavkem zapojení komunistů do vlády. Kvůli pokračujícímu vydělení mají komunisté nulový koaliční potenciál a podle Barši „v dlouhodobém veřejném zájmu této země není vyloučení komunistů ze systému, nýbrž naopak jejich úplná kooptace do něj a pošpinění jeho mocí“.
Osobně si nejsem jist, co je veřejný zájem této země, a zajímalo by mne, jak na něj Pavel Barša tak jistě přišel.
Nicméně jsem se vždy domníval, že vláda (koaliční či jakákoli jiná) má sloužit k tomu, aby vládla, a nikoli aby se v ní někdo špinil. Navíc se bohužel nezdá, že by špína z politiky dnes komukoli vadila; netuším tedy, proč pak do vlády ještě zapojovat komunisty.
Svoboda slova není nárok na tribunu Implicitní logikou Baršovy úvahy je, že Komunistická strana Čech a Moravy se tak zbaví nálepky protestní strany, která si s nikým nezadala (sic!), což nakonec povede k propadu jejích preferencí, či dokonce zániku. Nic takového však není jisté. A vzhledem ke struktuře a přesvědčení volební základny KSČM to není ani pravděpodobné.
Cenou za krok s tak nejistým výsledkem by bylo popření funkce vlády v normální společnosti a dodatečné uznání normalizačních kádrů za představitele naší země.
Václavu Bělohradskému na antikomunismu v jeho prvním článku Proč nejsem antikomunistou vadí „rétorika polarizace“. Je-li ale komunismus vyčleněn, co když je tomu z podstatné části nikoli díky zlovolnému polarizačnímu diskurzu, ale proto, že sám sobě rozumí a sám sebe prezentuje jako alternativu absolutně odlišnou od jakékoli jiné (nejen liberální) formy společnosti? A je-li konkrétně vyloučena KSČM, o čemž lze pochybovat, není důvodem spíše chování jejích představitelů než společenská hysterie?
Přijmeme-li, že KSČM je zástupcem komunismu u nás, pak si nejsem jist, nakolik lze mluvit o vydělení z veřejného prostoru (na rozdíl od snahy antikomunistů o její vydělení). Strana zasedá v parlamentu, kde její členové zastávají různé posty a funkce, má své starosty, zastupitele a radní. KSČM určuje redakční politiku nejméně jedněch celonárodních novin (stranického listu Haló noviny); pořádá osvětové pořady a programy, volební kampaně.
Svoboda slova nikomu nezaručuje právo být považován za legitimní stranu sporu; svoboda slova není nárokem na tribunu a žádný diskurz nemůže mít nárok být traktován. Partner v dialogu (i v dialogu politickém) má vždy jisté předpoklady a pozice v dialogu nemusí být nutně symetrická; a často také není. Kritik marxismu a komunismu Leszek Kołakowski napsal, že „nacismus nepotřeboval velkých lží, říkal víceméně, co byl; komunismus byl ztělesněnou lží, monumentální a svým elánem takřka sublimovanou lží“. Současná KSČM je vedena a reprezentuje ty, kteří tuto lež v sedmdesátých a osmdesátých letech přijali a dále hlásali.
Dobrovolná skvělá izolace Tvrdí-li někdo, že v politice lžou všichni, i tak je úkolem kritického komentátora na tyto lži upozorňovat, a zároveň vystihnout jejich rozdíl. Lež, která obětím upírá status oběti, přičemž pachatele omlouvá a očišťuje, ve veřejném diskurzu skutečně těžko nalézá své místo.
Kdo má zájem na vyloučení komunistické ideje a těch, kteří jí věří a nevyužívají ji jen jako nálepku k lákání voličů plných resentimentu? Komunismus a komunisté (ať už v umění, ideových spisech či provolání ústředních výborů) vždy upozorňovali na svou výlučnost, jedinečnou historickou úlohu a neomylnost zajišťující možnost totalitního přístupu ke zkušenosti. Totalitního proto, že sám ze své podstaty nepřipouští legitimní opozici - komunistická společnost (ony zářné zítřky, které završují dějinně nutnou fázi známou jako „diktatura proletariátu“) nepřipouští opozici. Komunismus nepřipouští dialog, jelikož nemá, o čem by se svými případnými partnery hovořil.
Dnešní KSČM chápe například dialog o totalitní minulosti jen jako prostředek k získání mocenských postů. Ve svých stanovách dokonce říká, s kým a o čem je ochotna dialog vést: „Program KSČM vychází z marxistické teorie otevřené dialogu s mezinárodním komunistickým a levicovým hnutím, novým myšlenkám a poznatkům.“ Na staré myšlenky, které komunismus po několik desetiletí úspěšně likvidoval, místo nezbývá.
Čistá teorie a špinavá praxe?
Bělohradského pojetí etiky jakožto „exemplárního jednání některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin lidských společenství“, je sympatické. Jak se ale má vést dialog s těmi, kteří se právě smysl jednání snaží z dějin vytlačit a zločiny komunismu vymazat a relativizovat?
Příkladem exemplárního jednání, jež by si zasloužilo samostatnou studii, je podle mne vstup do KSČ v době normalizace a během osmdesátých let, kdy paralelně probíhala nejen operace Asanace (akce Státní bezpečnosti, jejímž cílem bylo přimět disidenty k opuštění země), ale vznikaly i zárodky občanské, nestranické společnosti. Pokrytectví, které je v naprosté většině případů spojené s tímto aktem, vrhá poněkud špatné světlo na ty, kteří by podle Václava Bělohradského měli být nyní partnery v dialogu.
Ondřej Slačálek ve své třídní analýze píše, že „byl zkonstruován esenciálně zločinný obraz komunismu a komunisty, a ten pak přenesen na všechny nositele této nálepky“ . Upřímně řeč e n o, zkonstruovat cosi takového nebylo po dvacátém století nijak složité. Komunismus byl ve dvacátém století zločinnou ideologií, vyprodukoval miliony mrtvých, koncentráky a zničené lidské životy stejně jako jeho příbuzný - fašismus.
Ti, kteří dnes tyto zločiny relativizují a omlouvají, jsou prý démonizováni, když na jejich názory někdo poukáže. Avšak výklad, který chápe komunismus v nepřerušené linii Marx-Lenin-Stalin, není výplodem „polarizačního“ antikomunismu devadesátých let. Waldemar Gurian (historik a znalec totalitarismu, narozený původně v Sankt Petěrburgu) jej již v roce 1952 podrobně rozpracovává v knize Bolshevism: An Introduction to Soviet Communism (Bolševismus: Úvod do sovětského komunismu).
Očistit obraz komunismu se někteří marně snaží rozdílným posuzováním teorie (čisté) a praxe (špinavé). Tímto tanečním krokem se však ocitáme již mimo teorii marxismu i komunismu; paradoxně komunismus nelze historicky očistit z pozice marxismu, jak ukazuje článek Patrika Ouředníka O komunismu, altruismu a (ne)potřebě definic (Aluze 1/2004, s. 171 176). Mluví-li se o „zločinném obrazu komunismu“, stojí za to připomenout, že KSČM se snaží, jak může, aby sama antikomunistům dodala munici: trvale bagatelizuje a omlouvá zločiny bývalého režimu a útlak v padesátých letech, nemluvě o šikaně veřejnosti po celou dobu své vlády.
O jaký antikomunismus jde Články Pavla Barši i Václava Bělohradského vydělují antikomunisty z veřejného prostoru zcela stejně jako jejich antikomunisté komunisty. Rétorika „fašizace“ či Bělohradského fanatická kritika církve vykazuje podobně bipolární a povrchní vidění světa, jaké jejich texty kritizují.
Mnohé úvahy, které se na rozdíl od textů Pavla Barši a Václava Bělohradského věnují vývoji komunistické myšlenky a vlády, končí poněkud jiným apelem, než jejich články. Například Ivan Klíma ve svém životopise Moje šílené století píše: „Jistě, komunistou lze zůstat i nad masovými hroby povražděných (byli to přece nepřátelé té lepší a humánnější společnosti), lze jím zůstat i na popravišti (ať už jako odsouzený, kat či přihlížející), nikoli však zůstat vzdělancem anebo kulturním člověkem.“
Zřejmě nejlepší reflexí starší diskuse o antikomunismu je zmíněný text Patrika Ouředníka O komunismu, altruismu a (ne)potřebě definic, který ukazuje, jak nevěrohodné je spojovat komunismus s humanismem či altruismem. Tento text se však Pavlu Baršovi a Václavu Bělohradskému do definice antikomunismu zřejmě také nehodí. Potíračům antikomunismu jednoduše připomíná, že „demokracie není nejvyšším vývojovým stupněm společenského uspořádání... je prostě jen jedním z možných. Právě proto je dobré rozlišovat slova a neplést si odvěké frustrace člověka a jeho vražednou touhu po jiném lidství s altruismem a humanismem.“
Názory Ivana Klímy či Patrika Ouředníka lze zřejmě označit za antikomunistické. Otázkou zůstává, zda se podle Pavla Barši a Václava Bělohradského jedná o antikomunismus, proti kterému horlivě bojují. Pokud ne, pak jejich textům schází vysvětlení, o jakém antikomunismu vlastně mluví. Pokud považují i tyto názory za projevy zaslepeného antikomunismu, pak jejich články nejsou než (možná neúmyslnou) obhajobou dnešní KSČM a její tradice.
***
Jelikož Václav Bělohradský i Pavel Barša s pojmem antikomunismus zacházejí značně ideologicky, vůbec je nezajímá různost důvodů, které vedou k tuzemské kritice komunismu, a tak i k různým podobám antikomunismu
Vydělují antikomunisty z veřejného prostoru zcela stejně jako jejich antikomunisté komunisty. Bělohradského fanatická kritika církve vykazuje totéž bipolární a povrchní vidění světa, jaké sám kritizuje.
O autorovi| Jakub Jirsa, Autor (*1978) je odborným asistentem Ústavu filozofie a religionistiky FF UK v Praze filozof
