Kde jsou ty doby, kdy sociální dávky byly nárokem, jehož jediný problém zněl, kde na ně vzít. Sociální stát má i problematický morální rozměr a toho, kdo to nechce vzít na vědomí, tato skutečnost dřív nebo později dohoní.
Když v Německu zaznamenali, že nezaměstnané ženy jsou častěji nechtěně těhotné, vyvodili z toho, že by bylo vhodné jim platit antikoncepci. Stát tím říká totéž, co všichni bojovníci za rozdávání kondomů Afričanům - že určití lidé nejsou schopni ovládat své pudy. Na to už jsme si zvykli. Ale lze v tom vidět ještě víc: stát takto bezděky sděluje, že by mu nebylo proti mysli, kdyby určití lidé měli méně dětí. Je zvláštní, že sociálnědemokratickou senátorku z Brém, která s návrhem přišla, to nenapadlo. Názor, že určití lidé by se neměli rozmnožovat, má totiž svou ošklivou historii, a nečekali bychom, že zrovna v Německu se k němu přiblíží nebezpečně blízko.
Sociální stát vznikl v době, kdy se společnost považovala za víceméně homogenní. Příjemci sociálních dávek byli lidé ze stejné kultury, se stejnými zvyky jako většina. To už neplatí. Nemám po ruce aktuální statistiku, ale jedno výmluvné číslo: zatímco počet cizinců žijících v Německu vzrostl od roku 1971 do roku 2000 ze tří milionů na 7,5 milionu, počet pracujících cizinců se za tuto dobu nezměnil (dva miliony). Že většinu toho nepracujícího přírůstku tvoří Turci a další muslimové, není třeba Němcům napovídat. V éře multikulti je sociální stát řešení a problém zároveň.
Čtěte „Ženy bez práce...“ na stranách 1 a 15
