Nestalo se nic převratného. Jen byl včera vyhlášen další nositel Nobelovy ceny za literaturu, kterou zkrátka každý rok někdo musí dostat. Tentokrát to slovo padlo na francouzského prozaika JeanaMarii Gustava Le Clézia. Z hlediska literární kvality se rozhodně nejedná o úplně špatnou volbu.
Navíc se mohou radovat eurofilové, protože Le Clézio je již pátým oceněným Evropanem v řadě po Doris Lessingové, Orhanu Pamukovi (pokud Turecko patří k Evropě), Haroldu Pinterovi a Elfriede Jelinekové.
Stejně jako vloni jsou však reakce normálních lidí vcelku podobné: „Hele, kdo to je? Já jsem od něj nic nečetl...“ Dnes to ale nefunguje tak, že by se člověk zastyděl a rychle si tuto mezeru doplnil, nýbrž naopak začne raději zpochybňovat autorovy kvality. A tak se dá předpokládat, že toto ocenění Le Clézia nejenže rychle „spadne pod stůl“, ale rovněž Nobelova cena v očích „běžných občanů“ pozbude prestiže.
Nikdo nemůže nikomu nařídit, aby bral Nobelovu cenu za bernou minci. Nikdo ale také nemůže stockholmskou komisi nutit, aby se řídila podle většinového vkusu. Jedinou možností, aby se tyto dva světy zcela nerozklížily, je tak odměňovat kvalitní autory, kteří jsou ale také všeobecně známí – jejichž knihy jsou v různých koutech světa čteny. Existuje (ještě) někdo takový?
Čtěte „Život je plný...“ na str. 18
