9. dubna 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Kdo ví, co se v Praze stane, ptá se francouzský režisér Arnaud Desplechin

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Praha je město z románu. Režisér Desplechin si zde pokaždé vzpomene na Václava... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Praha je město z románu. Režisér Desplechin si zde pokaždé vzpomene na Václava... | foto: ČTK

Francouzský režisér Arnaud Desplechin jezdí do Prahy rád. Před časem byl hostem Festivalu francouzského filmu a nedávno převzal na Febiofestu Cenu Kristián. Má smysl pro humor, nebere se vážně a rád si povídá. Naposledy jsme spolu mluvili těsně po teroristickém útoku na Charlie Hebdo a teď jsme mohli hezky navázat tím, že bývalý francouzský prezident Sarkozy má na krku obvinění z korupce.

LN: Co tomu říkáte?

To, že Sarkozy tajně přijímal peníze od Kaddáfího, je neuvěřitelné. Musíme sice ctít presumpci neviny, ale celé je to rovným dílem komické a absurdní, takové zápletky si žádný scenárista nevymyslí. Odráží to i dnešní složitou situaci v Evropě. A ani v Americe to není jiné, všude jsou lidé rozdělení. Není jednoduché prosazovat liberální myšlenky, pokrok jako by se zastavil a všechno se vracelo zpět. A to je znepokojující, protože jsme žili v lepších časech, nadějnějších. Vždycky když přijedu do Prahy, vzpomenu si na Václava Havla. Na to, co všechno dokázal, jaký to byl velký humanista, který věřil v nerozdělenou Evropu.

LN: Má podle vás Evropská unie budoucnost?

Otevřená Evropa a Evropa volného obchodu – to byla a je velká příležitost. Ale někdy se mi zdá, že pro obyčejného občana, který nemá peníze a potýká se s existenčními problémy, je to utopie, něco vzdáleného. Pro ně je těžké v tom žít. V době, kdy se uzavíraly maastrichtské dohody, jsem si jako Francouz od evropského sjednocení hodně sliboval, měl jsem pocit, že to zlepší budoucnost, dneska je vše mnohem složitější. Ale i tak si myslím, že to má smysl.

LN: Jste spokojený s prezidentem Macronem?

Spíše ano, volil jsem ho, ale co taky jiného šlo dělat? Nejsem pravicový volič a ani jsem nebyl nadšený z pravicových kandidátů, třeba Fillonova kampaň, to bylo něco tak bizarního. Navíc pocházím z rodiny spíše levicového smýšlení, moji rodiče byli v roce 1968 aktivní a nadšeně stáli na studentských barikádách. Zdá se mi, že si nakonec vede docela dobře, že dal mnoha věcem nový výraz, vidím jistý pokrok. Mohlo to být horší.

Po pařížských útocích. Je nesmyslné začít se navzájem nenávidět, říká francouzský režisér Arnaud Desplechin.
Trois souvenirs de ma jeunesse (Tři vzpomínky na mládí) režiséra Arnauda Desplechina.

LN: Pojďme raději k filmu. Váš snímek Ismaelovy přízraky, který měl premiéru na Febiofestu, loni otvíral festival v Cannes. Co to pro vás znamenalo?

Byl jsem šťastný a cítil jsem se velmi poctěn. Především proto, že to bylo poprvé, kdy byl na oficiální zahájení Cannes vybrán ryze autorský film.

LN: A nevadilo vám, že film nebyl zařazen do soutěže?

Vůbec ne, na festivalu jsem splnil svou roli, chráněné místo mi vyhovovalo. A pak upřímně řečeno, nemyslím si, že jsem režisér, který točí filmy tak, aby dostávaly ceny, což neříkám nijak zle.

LN: Ismaelovy příběhy se stejně jako Vánoční příběh odehrávají v Roubaix, kde jste se narodil, a hrdinou je umělec v krizi. Je to autobiografie?

Vůbec ne, je to čistá fikce a mě zvlášť bavilo různé fikce propojovat. Stáhnout do jednoho celku psychologické drama, komedii, špionážní zápletku, drama milostného trojúhelníku i surreálno, přízraky, které hrdinu pronásledují. Samozřejmě že využívám věci ze svého života, ale jen se odrazím. Takže můj bratr je skutečně diplomat, jako Ismaelův, ale další podobnost neexistuje. To, že se mé filmy odehrávají v mém rodišti, je jakýsi návrat ke kořenům, abych lépe zformuloval to, co chci vyjádřit. A zrovna zde Roubaix funguje jako prokleté místo.

LN: A míváte také takové bloky, kdy se nemůžete hnout z místa?

Jistě, ale neprožívám to až v takových extrémech jako Ismael, nic při tom nerozmlátím. I při psaní scénáře Ismaelových přízraků jsem byl párkrát na suchu, ale proti němu jsem měl výhodu, mám výborné spolupracovníky, kteří mi pomohou, zatímco on je sám a do své samoty se uzavírá. Má sice producenta, ale ten na něj jen doráží, aby už se vzchopil.

LN: A také vás přepadají noční můry?

Občas, vzpomínám, že po smrti svého blízkého přítele jsem tím trpěl celý rok. Každé ráno v pět hodin jsem se vzbudil hrůzou, už jsem se skoro bál jít spát. Četl jsem Freuda, abych pochopil, co se mi děje v hlavě, ale vysvětlení jsem nenašel. Před časem jsem v televizi viděl dokument o kožní nemoci, která dokáže vyvolat hrozné noční můry – člověk vidí hady, krokodýly a jiné potvory a musí se to léčit silnými prášky. Ovšem Ismael nemá vyslovené noční můry, on prožívá tělesný a duševní šok ze znovuobjevení své ženy Carlotty, o které si myslel, že je dvacet let mrtvá.

LN: Carlotta připomíná postavu z Hitchcockova Vertiga a také si pohráváte s dalšími odkazy – od Bergmana po Woodyho Allena. Co tím sledujete?

Je to postava, která jako by přicházela ze záhrobí, najednou se zjeví na pláži u moře. I když je skutečná, je zároveň přízrakem minulosti. Odkazy na jiná díla v nových souvislostech se bavím, rád připomínám slavná jména a řekl bych, že to baví i diváky.

LN: Proč jste zvolil happy end?

Tenhle výraz mám spojen s hollywoodským trhákem, na jehož konci si diváci musí oddechnout. Kdyby se tak nestalo, komerční úspěch by byl ohrožen. Pro mě je konec Ismaelových přízraků dvojznačný. Sylvia se k Ismaelovi sice vrací a čeká s ním dítě, ale opouští svého postiženého bratra, napříště bude sám. Pro ni je to těžké dilema, protože ví, že ho to zničí.

LN: Ve vašich filmech hrají slavné francouzské herečky, počínaje Catherine Deneuveovou a Emmanuelle Devosovou konče. V Ismaelových přízracích Carlottu hraje Marion Cotillardová a Sylvii Charlotte Gainsbourgová. Píšete postavy s představou konkrétních hereček?

Ne, nepíšu pro herce. Omezovalo by mě to. Mé postavy jsou často neuchopitelné, rozmáchlé. Carlotta je potvrzením složitosti života, je to symbolická figura a nedá se ničím spoutat, je živočišná, přímočará, obtížná i hloupá. A Marion tohle všechno zahraje a zároveň zůstává na plátně jako mladá žena. Třeba scéna, v níž tančí v domě u moře, má sílu rituálu. Obdivoval jsem její zaťatost, s níž se zmocnila role Edith Piaf, skoro pokaždé dokáže stvořit něco úžasného.

LN: Ve většině vašich filmů hraje Mathieu Amalric. Proč?

Je to jeden z francouzských herců, kteří se nebojí směšnosti. Má velký smysl pro ironii a také umí přecházet z jedné polohy do druhé. Tou schopností sebeparodie a úžasnou senzitivitou mi připomíná Marcella Mastroianniho.

LN: Film se také na chvíli přenese do Prahy, kde je zastřelen ruský špion.

Na začátku jsme mluvili o Sarkozym a o tom, že takové zápletky žádný romanopisec nevymyslí. Kdo by před pár měsíci řekl, že bral peníze od Kaddáfího, nebo že na Slovensku operuje italská mafie a střílí tam novináře? Pokud by to někoho napadlo, mohl by z toho udělat černou crazy komedii. Takže kdo ví, co se v Praze odehraje. Pro mě je to město s úžasnou historií a atmosférou, její ulice k návštěvníkovi promlouvají, je to město jako z románu – a kde jinde se mohou střílet špioni?

  • 1Diskuse


Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky