LN: Letos na podzim startuje vaše nakladatelství Kétos. Během pár měsíců vydá v Rakousku pět knížek české literatury: Máchu, Váchala, Nezvala, Krchovského, Lazarovou. Každý text úplně jiná poetika, všechno ve vašem překladu do němčiny. Co vám ty knihy spojuje?
Nejvíc mě zajímá dobrodružná, výpravná poezie a básnická próza – tedy formy, kde se pojí napínavý děj s poezií tak, aby působily na čtenáře na více úrovních. V německém prostředí je dneska poezie záležitostí spíš pro mozek než pro srdce a co se týče prózy, oslavuje se jasné a srozumitelné vyprávění. Aby se to trochu napravilo, vybral jsem pro Kétos díla, která odpovídají mému ideálu dobrodružného básnění. V roce 2012 jsem vydal překlad Máchova Máje. Teď navážou jednak básně J. H. Krchovského, jednak sbírka Železná košile Zuzany Lazarové. Váchalův Krvavý román a Nezvalovu Valérii a týden divů zas chápu jako poetickou prózu. Od Máchy jsem pak vybral několik dopisů, které spolu vytvářejí napínavý mikroromán.
LN: Mají Rakušani o někom z té pětice pojem? Jsou to autorské profily, které mají šanci v Rakousku, potažmo v německy mluvících zemích rezonovat?
Ani toho Máchu v německojazyčném prostředí vlastně nikdo nezná. A nemáme už Václava Havla, který by ve světě dokazoval, že Češi stojí za pozornost. Nicméně pevně věřím, že vybraná pětka rezonovat bude. Chce to jen dobré překlady.
LN: Kdo vám dal překladatelsky nejvíc zabrat?
Fuška byl jistě Krchovského precizní vázaný verš. Ale nejvíc jsem se pral s Váchalovým Krvavým románem. Chtěl jsem pochopit všechny jeho narážky, a tak jsem se pustil do obsáhlého komentáře. Kromě toho jsem dbal, abych převedl do němčiny i Váchalovy grafické fóry a všechny úmyslné i neúmyslné chyby. Zabralo mi to přes pět let.
LN: Jste bilingvní, v Rakousku žijete od šesti let. Překládáte i opačným směrem: z němčiny do češtiny?
Ve škole jsem začal psát německy, abych kamarádům přiblížil českou poezii. Ještě jsem ji nedokázal překládat, takže jsem ji napodoboval. Časem jsem chtěl psát i česky, ale vůbec mi to nešlo, protože německá poetika je úplně jiná než česká. Po mnoha pokusech jsem to snad zvládl a dneska píšu jak německy, tak česky. Letos na podzim vyjde v nakladatelství Pavla Mervarta byzantský epos Digenis Akritis, který jsem přeložil s Markétou Kulhánkovou. A aby náš Kétos spojoval české a německé prostředí, přeložil jsem do češtiny co nejzvukomalebněji Rilkovu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho. To je podle mě německý Máj. Českou poezií mě krmila babička Karla Cikánová. Jako výtvarnice nemohla po roce 1968 vystavovat, a tak vyučovala na základce výtvarnou výchovu a češtinu. Logo našeho nakladatelství, velrybu, nakreslila ona.
LN: Vystudoval jste klasickou filologii, v disertaci porovnáváte antické romány s byzantskými romány 12. století. Co je z té doby použitelné pro dnešek?
Na Čapkovi je všechno špatně, byl to maloburžoazní autor, říká britský bohemista |
Ze starověku je použitelné snad všechno. Byzanc je pro mě příliš zblblá křesťanským fanatismem. Během studia jsem se specializoval na starořecké dobrodružné romány. Typických reprezentantů tohoto žánru se zachovalo pět: Charitón, Xenofón z Efesu, Longos, Achilleus Tatios a Heliodor. Zajímavé je například, že hrdinky těchto románů jsou daleko chytřejší a odvážnější než hrdinové. Hlavně mě ale na starořeckých románech baví jejich hravost. V každém textu se opakují typické scény jako zdánlivá smrt hrdinky, únos nebo líčení moci Eróta a ženské krásy – ale každý autor s tím zachází jinak, má zcela jiný duktus vyprávění a vkládá tyto scény do jiných souvislostí, čímž mění jejich význam. Antické romány ožily znovu právě v Byzanci 12. století. Byzantinci sice na své antické předlohy zdaleka nedosahují, ale je fajn sledovat, s jakým humorem pracují s těmi typickými scénami. A jinak, co si budeme povídat, základní lidské problémy byly ve starověku stejné, jako jsou dnes.
LN: Co vás zavedlo tak hluboko do minulosti?
Chtěl jsem začít od píky. Miluju Iliadu a vidím v ní Svaté písmo, kde je obsaženo vše. Když čtu novodobé knížky, zajímají mě jejich zdroje. Například Váchal pojmenoval dvě postavy Krvavého románu Chlis a Dafnié podle hlavních postav Longova románu Dafnis a Chloé. To je pěkný fór, který ovšem funguje lépe, když má čtenář aspoň trochu ponětí o Longovi. Znát antické základy znamená mít z dneška větší srandu.
LN: Vedle překládání sám píšete romány, básně, divadelní hry. Před dvěma lety jste natočil film Menandros & Thais. Zkoušíte, která tvůrčí poloha je vám nejblíž, nebo prostě dáváte myšlence, látce výraz, o který si sama řekne?
O režii filmu Menandros & Thais jsem se podělil se scénografem Antonínem Šilarem. Jsme od dětství pokrevní bratři a chtěli jsme spolu udělat něco velkého. A jistě, forma si říká o obsah a obsah o formu.
LN: O čem je ten film?
Je to nový zástupce žánru zmíněných starořeckých románů. Tháidu unesou piráti, prodají ji do otroctví a Menandros ji hledá po celém antickém světě. Zároveň ví, že ji vlastně najít nesmí, protože z toho bude katastrofa. Zesílili jsme některé prvky antických předloh do surreálna. Mísí se tu starověk se současností. Vícejazyčnost antického světa pak ve filmu napodobujeme tím, že kombinujeme češtinu s němčinou.
LN: V roce 2002 jste spoluzaložil skupinu Die Gruppe. Odkazujete na slavnou Wiener Gruppe?
Skupinu jsme založili ve Vídni s Anatolem Vitouchem. Ale neměli jsme název, tak jsme jí začali říkat prostě Skupina. Odkaz na Wiener Gruppe to trochu je. Obdivovali jsme hlavně H. C. Artmanna.
LN: Jak se dneska žije v Rakousku umělci, který by se rád udržel na volné noze?
Některému dobře, když dělá sociálněrealistické věci o jasně čitelných relevantních tématech, které snadno sbírají dotace, anebo když se přizpůsobí trhu. Jedno i druhé mi připadá hloupé. Věřím, že lze psát poeticky, zábavně a subtilně a nepodceňovat publikum. Tím pádem sedím trochu mezi židlemi vážné a zábavné literatury, což je v německojazyčném prostředí problém – žít se z toho moc nedá.
