Člověku až přijde divné, že toto může někomu vadit. Jedním z nástrojů vedoucích k vyjmenovaným cílům je používání genderově korektního jazyka. Ministerstvo školství se rozhodlo usnadnit k němu cestu. Připravilo genderovou příručku, která úřednictvu a státním zaměstnancům a zaměstnankyním poradí, jak korektně mluvit a psát. Se svou aktivitou ale narazilo. Některým lidem (mužům) totiž vznik příručky připadá zbytečný a jako plýtvání financemi v době krize. Příručku tendenčně kritizují, vysmívají se jí, a dokonce ji považují za nehoráznost. Alespoň tak se o jejím vzniku vyjádřili dva moji kolegové z Lidových novin.
Uvedení mýtů na pravou míru Možná je tedy na místě některé mýty a báje, které genderovou problematiku doprovázejí, vysvětlit.
Tak za prvé je nutné říci, že genderu se nikdo (muži ani ženy) nemusí bát. Opravdu nejde o to, aby ženy ovládly planetu Zemi. Stačí jim jen pár drobností. Jednou z nich je rovný přístup a rovné zacházení. I když se píše 21. století, je evidentní, že se něco takového jako diskriminace na základě pohlaví stále děje. Už jen diskuse nad tím, že genderová příručka korektního jazyka není zapotřebí, a její přirovnání – jak to udělal například komentátor LN Martin Weiss – k politizaci jazyka v osmašedesátém roce, o tom svědčí.
Za druhé se nikdo nemusí bát ani oné příručky. Někteří mají možná nyní strach, že se od teď bude muset mluvit výhradně jen korektně správně. Tak to není. Pokud i nadále budou chtít muži o ženách mluvit v mužském rodě, klidně můžou. Pokud i nadále budou mít problém říct nahlas, že existují i odbornice, mohou stále trvat na tom, že jsou mezi námi pouze odborníci, redaktoři, vědci, policisté, politici… Ženy se s tím srovnají, stejně jako to dělají do teď. Příručka není zákonem a za negenderovou mluvu nikomu nehrozí ani pokuta, ani vězení. Příručka má pomoci těm, kteří chtějí mluvit správně se všemi lidmi v České republice. Vysvětluje, jak se mluva může žen dotknout, jak jim může ubírat jejich zásluhy a jak pak samotné ženy mohou považovat vyslovení jejich profese v mužském tvaru za prestižnější. I tento požadavek ale považuje můj další kolega, korektor Ondřej Tuček, za téměř skandální.
A za třetí. Skutečně není nutné se bát mluvit genderově korektně. Není ostuda oslovit i ženy, říct, že v kolektivu ženy pracují a že jsou ve svém oboru odbornicemi. Možná se někteří budou divit, ale nikdo se jim za takové přiznání smát nebude. Dnes sice některé tvary znějí neobvykle, ale časem, když se budou používat, nikomu zvláštní připadat nebudou. Taková je zkušenost. Naši prarodiče oslovovali lékařky souslovím „paní doktor“. Takto by lékařku dnes nikdo neoslovil. Výraz poslankyně byl zaveden v padesátých letech na základě požadavku žen, které vstupovaly do parlamentu. Původně tento tvar slova poslanec vzbudil velké diskuse a výsměch, dnes to nikdo za divné slovo nepovažuje. A podobné to bylo počátkem devadesátých let i se slovem ministryně.
Tato dvě slova zcela běžně používá i můj kolega Ondřej Tuček. Zřejmě mu na nich tedy nic zvláštního nepřipadá a asi je nepovažuje za slova, která český jazyk mrzačí (ve svém komentáři označil snahu o používání genderového jazyka za mrzačení češtiny). Měl by to být ale právě on, kdo bude chápat, že se jazyk vyvíjí a reflektuje svou dobu.
Můj druhý kolega Martin Weiss v jednom ze svých komentářů napsal, že samotné vzdělané a úspěšné ženy nenávidí ženský tvar jejich profese. Martin Weiss to přičítá nesmyslnosti používání těchto tvarů. Pravda je ale jinde. Tyto ženy si myslí, že ženský rod snižuje jejich profesi prestiž a mají obavy, že by s ženským tvarem profese v mužském světě neuspěly a nebyly by považovány za rovnocenné mužům. I proto je zajímavý pohled do zahraničí. Zatímco u nás se stále ještě diskutuje o tom, jestli je korektní jazyk vůbec nutný, naši sousedé jsou opět o několik kroků napřed. V Německu i v anglicky mluvících zemích se oba tvary (tedy mužský i ženský) používají zcela běžně – lomítko s ženským tvarem v němčině, v angličtině koncovka žena/muž. A toto pravidlo platí pro všechny dokumenty a listiny vydávané státní a veřejnou správou.
Mohou být v klidu Můj kamarád mi při diskusi o tomto tématu řekl, že přece stačí, aby si každá žena řekla, že se jí nelíbí, mluví-li se o ní v mužském tvaru. Aby řekla, že se o ní má mluvit jako o odbornici, vědkyni a podobně. Proč by ale měla? Je přece jasné, že je ženou, tak proč by měla prosit o používání správného tvaru svého povolání?
V Evropě již podobné příručky dávno existují. U nás může být samotným pokrokem i fakt, že se o jejím vzniku diskutuje. Dokud se ale nezmění stereotypní myšlení společnosti, nezmění se ani používání jazyka. A tak to vypadá, že zastánci a zastánkyně používání mužských tvarů mohou být, alespoň v České republice, ještě nějakou dobu v klidu.
***
Pokud i nadále budou mít problém říct, že existují i odbornice, mohou stále trvat na tom, že jsou mezi námi pouze odborníci
O autorovi| PAVLA KUBÁLKOVÁ, redaktorka LN
