Do Prahy přijíždí slavný scenárista, režisér a herec Woody Allen, netradičně v roli hráče na klarinet ve své jazzové kapele New Orleans Jazz Band. Vystoupí tuto sobotu v pražském Kongresovém centru.
Woodyho Allena, který 1. prosince oslavil své třiasedmdesáté narozeniny, má naprostá většina lidí spojeného s jeho prací režiséra, scenáristy a občasného herce či komika; ostatně byl během své čtyřicetileté kariéry jednadvacetkrát nominován na Oscara a v současné době slaví v kinech úspěchy jeho nejnovější film Vicki Cristina Barcelona. Jeho povídka Kdyby byli impresionisté dentisty byla nicméně součástí čítanek pro střední školy a jeho resumé knihy Vojna a mír, již přečetl v rámci kurzu rychločtení („Je to něco o Rusku.“) je bezmála kultovní hláškou. Už méně se však ví, že na počátku všeho byla jeho nezměrná láska k hudbě a že i za své umělecké jméno vděčí slavný filmař americkému jazzovému saxofonistovi a klarinetistovi Woodymu Hermanovi.
Wild Man Blues Hře na klarinet se věnoval, tehdy ještě Allan Stewart Konigsberg, od svých patnácti let, kdy úplně propadl jazzu. Od začátku 60. let už pod uměleckým pseudonymem pilně koncertoval na malých scénách domovského Manhattanu a jazzových minifestivalech. Přesto ho nejprve dostihl úspěch v televizi, divadle a posléze i filmu.
Přestože skončil už v prvním semestru na New York University (později ještě krátce navštěvoval City College), byl zaměstnán v televizi NBC jako scenárista. V devatenácti psal pro The Ed Sullivan Show, The Tonight Show nebo Caesar’s Hour, přitom se snažil prosadit jako tvůrce vtipných gagů pro komiky a pro různá vystoupení v nočních podnicích. Jako bavič debutoval v klubu Duplex v Greenwich Village v roce 1961.
Svou hudební dráhu spojil se souborem Preservation Hall Jazz Band a New Orleans Funeral Ragtime Orchestra, se kterými natočil také hudební doprovod ke své komedii Spáč z roku 1973. I přes úspěch však svou hudbu do svých filmů už nepoužil. Kromě pravidelných koncertů v manhattanském Cafe Carlyle každé pondělí se Allen podílel na dvou oficiálních albech. The Bunk Project vyšlo v roce 1993, čtyři roky nato vyšel soundtrack k dokumentárnímu filmu Wild Man Blues, natočenému režisérkou Barbarou Koppleovou.
Do České republiky, kam ho doprovodí i jeho manželka Soon-Yi, přijede poprvé a podle jeho slov se velmi těší na zemi, které je jazz stejně blízký jako jemu. „Hra na klarinet je pro mne srdeční záležitostí, hraji pro radost a doufám, že tu radost ucítí i pražské publikum. V mém repertoáru najdete především jazzové skladby z New Orleans z počátku 20. let. A věřím, že i tady, v srdci Evropy, si naše jazzová hudba najde své příznivce,“ říká Allen. V Evropě odehrají tentokrát několik vystoupení. V sobotu vystoupí New Orleans Jazz Band na koncertě v Kongresovém centru v Praze, den předtím vystoupí v Drážďanech. Bydlet přitom budou všichni v Praze, do Drážďan se přesunou jen na svou show a po jejím skončení se opět vrátí do české metropole.
„Musíte prostě dělat“ Skutečnost, že se mnoho lidí na koncert přijde podívat jen kvůli tomu, že jsou fanoušky Allenových filmů, umělce nijak netrápí. Ve všem, co dělá, vždycky byl a je cílevědomý. Pro magazín Cinema letos na podzim prozradil: „Myslím, že největší lekcí, které jsem jako malý porozuměl a která mi náramně posloužila, je, že v sobě musíte najít disciplínu donutit se k práci. Když chcete něco dokázat, nemůžete o tom jen mudrovat, polemizovat, přemýšlet, dělat plány a hledat výmluvy, proč je ještě nemůžete uskutečnit. Prostě se do toho musíte pustit.“
A na adresu svých všestranných koníčků dodává: „Tehdy i dnes vím, že když večer přijdu domů, budu vědět, kým jsem, kde jsem a co chci dělat. Budu pětatřicet minut cvičit na klarinet, protože na něj chci umět dobře hrát. A protože chci taky psát, tak ráno zavřu dveře a prostě začnu psát. Nemůžete si nejdřív bůhvíjak dlouho vybírat tužky a třídit papíry a vařit kafe a kdesi cosi. Musíte prostě dělat. Většina věcí ve vašem životě se ukáže být rozptýlením, které vás jen zdržuje od toho, co nejen musíte, ale vlastně i doopravdy chcete dělat. Většina neúspěšných lidí neuspěje proto, že se motají někde kolem osmdesáti nebo šedesáti procent cesty k cíli. Asi je to v naší přirozenosti. Takže ti, kterým dojde, že ten poslední, třeba i úplně malý kousek je vlastně nejdůležitější... to jsou úspěšní lidé.“
A Woody Allen je právě z těch lidí, kterým už dávno došlo, který malý, poslední kousek je ten nejdůležitější. Ve natáčení filmů, v psaní, v herectví i v hudbě.
***
Už méně se ví, že na počátku všeho byla Allenova nezměrná láska k hudbě a že i za své umělecké jméno vděčí slavný filmař americkému jazzovému saxofonistovi a klarinetistovi Woodymu Hermanovi.
WOODY ALLEN O ŽIVOTĚ
Jistěže jsou na světě i jiné věci než se válet na zahradě na sluníčku v trenkách a vyhrávat přitom na klarinet
Wagnera moc často poslouchat nemůžu, dostávám při něm silné nutkání přepadnout a dobýt Polsko
Slavná osobnost je bytost, která se celý život dřela, aby získala slávu, načež si nasadila tmavé brýle, aby ji nikdo nepoznal
Nejenom, že není žádný Bůh, ale zkuste třeba sehnat přes víkend instalatéra!
Prošel jsem kurzem rychločtení a přečetl Vojnu a mír za dvacet minut... Je to něco o Rusku.
Své „hlášky“ si Allen neschovává jen pro herce; trousí je s oblibou v rozhovorech i televizních show.
